I´m the solution to music pollution

Říjen 2010

Laura Marling, Pearl And The Puppets, Lucy Kitt

23. října 2010 v 0:40 | Tomáš Macháček
Laura Marling, Pearl And The Puppets, Lucy Kitt

Laura Marling
Další hudební naděje narozená v devadesátých letech. V této dekádě (obzvláště počátkem) byla evidentně dobrá sklizeň :-D
I když třeba o roku 1994 se říká, že to byl ten nejhorší rok vůbec. Kurt Cobain umřel zato Justin Bieber se narodil…
No, zpátky k Lauře. Narozena v jižní Anglii se stala tak trochu prominentem na londýnské scéně a byla na turné s mnohými britskými umělci.
Po vydání EP The London Town a My Manic And I přišlo album Alas, I Cannot Swim z roku 2008, tedy Laura ho vydala jako osmnáctiletá. Samozřejmě, pokud umíte počítat, tak je vám jasné, že když se někdo narodil v devadesátých letech, tak mu (jí) může být maximálně dvacet let. Chci říct, že dosáhnout něčeho takového v poměrně nízkém věku je obdivuhodné. Jako bych to sám dobře nevěděl…:-DDDD
Letos přišlo nové album I Speak Because I Can potvrzující její talent.
Písně k poslechu: London Town, Rebecca, Tap At My Window, Ghosts, I Speak Because I Can

Pearl And The Puppets
Katie Sutherland alias Pearl (Puppets je milé označení jejích spoluhráčů) je další talent ze Skotska (vážně ujíždím na přízvuku Katie a Amy Macdonald. Připadá mi hrozně srandovní, možná ještě víc než australský, možná…).
Škoda, že má zatím jen málo materiálu, i když myslím, že i s tím málem prokázala svoje kvality a troufám si tvrdit, že tu máme další hvězdu indiescény.
Písně k poslechu: Make Me Smile, Because I Do, Girlfriend

Lucy Kitt
O Lucy toho bohužel není mnoho známo. Je to mladá písničkářka z Canterbury vystupující hlavně na kentské scéně. Svojí tvorbou připomíná mnohé slavné písničkáře např. Joni Mitchell. Nejlepší však bude když si ji poslechnete sami.
Písně k poslechu: Days Like These, Let You Burn

The Like, She And Him, The Lucksmiths

23. října 2010 v 0:38 | Tomáš Macháček
The Like
Normálně nemám ve zvyku poslouchat (a hlavně o tom následně psát) něco, co mě moc nezaujalo, ale u americké dívčí kapely The Like to všechno proběhlo trochu zvláštně.
Dověděl jsem se o nich díky tomu, že moji milovaní Lucky Soul s nimi vystupovali na jednom nebo více koncertech.
První písničku, kterou jsem slyšel byla Release Me. Přiznávám, tenhle song jsem na začátku nezatratil. Proto jsem dal zbytku jejich tvorby šanci a poslechl si jejich 2 alba.
První Are You Thinking What I´m Thinking z roku 2005 mě docela nudilo. S ohledem na některé podobné recenze jsem ještě docela mírný…
Druhé album Release Me(2010) je o chloupek lepší, hlavně díky stejnojmenné písni. Přesto jsem měl při poslechu silné nutkání mačkat tlačítko NEXT. Nikoho od poslechu neodrazuju, ale s čistým svědomím nemůžu vřele doporučit.
Tahle kapela mi prostě vadí umělou produkcí písniček, přepjatou snahou vytvořit zvuk 60. let a akorát mi připomínají jak moc mi chybí původní Pipetky, ách jo... 
Písně k poslechu: Eh...no, možná snad Narcissus In A Red Dress, Release Me...víc už toho asi nevyčaruju


She And Him
Žila byla jedna hollywoodská herečka, která měla hudební ambice. Zatím nic neobvyklého, takových už tu pár bylo. Teď se ale podržte. Ona měla OPRAVDU talent. To je co?
Ta hollywoodská herečka se jmenuje Zooey Deschanel. Možná jste ji už v pár filmech viděli, i když je jí podle mě pro Hollyweird škoda.
Zooey a jistý M. Ward tedy dali dohromady toto skvělé hudební uskupení a vydali už 2 alba.
V roce 2008 vydali album Volume One, které si záhy prorazilo cestu k fandům po celém světě. Letos bylo následováno snad ještě lepším Volume Two.
Písně k poslechu: Thieves, In The Sun, Change Is Hard


The Lucksmiths
Tato skvělá australská formace působila na scéně od devadesátých let až do loňského roku. Za tuto dobu nás stihli obdarovat mnoha skvělými alby…
The Lucksmiths si vytvořili dobré jméno (ve světě nezávislé hudby) i v Americe a Evropě.
Kromě výborných melodií zaujmou i jejich vymakané texty, často používající slovní hříčky a australský slang. The Lucksmiths byli jednou z nejlepších kapel, kterými nás Austrálie obdarovala. Nyní nám však nezbývá nic jiného než poslouchat starší tvorbu a v srdci doufat, že se zas někdy dají dohromady.
Písně k poslechu: There Is A Boy That Never Goes Out, Sunlight In A Jar, Camera-Shy atd. Z tak velkého množství je těžké vybrat pár songů


The School, The Indelicates, Lily Rae

23. října 2010 v 0:37 | Tomáš Macháček
The School, The Indelicates, Lily Rae

The School
Indiepopová kapela z velšského Cardiffu, další ze stáje Elefant Records, který jim nabídl smlouvu už po 4 vystoupeních.
Tato energická kapela si velmi rychle našla své místo na scéně a se svým debutovým albem Loveless Unbeliever dokázala dobýt a uhájit pevné pozice v krutém světě hudby. Vypadá to, že popík má pořád budoucnost. Obzvlášť pokud bude i nadále čerpat ze zvuku šedesátých let, tak jak to tato kapela tak dobře umí.
Písně k poslechu: Is He Really Coming Home?, I Love Everything, I Want You Back, Can´t Understand

The Indelicates
Zakládající členka The Pipettes Julia Clark-Lowes a Simon Clayton si změnili jméno na Julii a Simona Indelicate a spolu s jinými vytvořili The Indelicates.
Tato kapela se sice žánrově řadí k indiepopu, nečekejte však žádné sladké a srdcebolné melodie. Tihle lidi však dobře ví jak udělat pořádnou písničku, často kontrastující jako hlasy Simona a Julie. Jejich alba American Demo (2008) a Songs For Swinging Lovers (2010) si zaslouží poslech, i když každému asi po chuti nebudou.
Písně k poslechu: We Hate The Kids, moje oblíbená Waiting For Pete Doherty To Die, America, Sixteen, Julia We Don´t Live In The 60´s, Jerusalem, Europe


Lily Rae
Narozena jako Lily Rae Walsworth, je tato Londýňanka další z edice devadesátých let. Hudbu začala psát už ve třinácti letech a v roce 2007 vydala první EP Bad Film. V loni se přidala k Indelicates a letos vydala kompletní album Oh No…
Písně k poslechu: Celé album si můžete stáhnout zdarma (a legálně) na následujícím linku, stačí akorát zadat do částky nulu. Samozřejmě pokud chcete nějaké peníze poslat, dobrým skutkům se meze nekladou. Jo a kdyby byl nějaký problém se stažením alba v jednom celku, zkuste stáhnout písně jednotlivě.

http://corporaterecords.co.uk/artists/Lily+Rae/Oh+No.../

Monster Bobby, The Boy Who Trapped The Sun, Carry Nation

23. října 2010 v 0:36 | Tomáš Macháček
Monster Bobby, The Boy Who Trapped The Sun, Carry Nation

Monster Bobby
vlastním jménem Robert Barry, je tak trochu můj hrdina. Byl to totiž on kdo inicioval vznik The Pipettes. Po přečtení knihy The Manual: How To Have A Number One The Easy Way  a s vědomím toho, že žije v Brightonu, továrně na hudební sny, našel vhodné adepty a postavil The Cassette a Pipetky do jedné lajny. Snad ani nemusím dodávat s jakým úspěchem.
Někdy se mu přezdívá Svengali (podle jedné literární postavy), tedy osoba manipulující s ostatními jako s loutkami :-D
Faktem je, že čas od času se vyskytne nadaná osoba (Phil Spector, Bobby, Já…), kolem které se další nadané osoby vynořují. Nepočítám ty, kteří se obklopují již známými lidmi, což hojně využívají (Mark Ronson).
Zmíním ještě, že Bobby se příležitostně živil jako herec. Šlo však spíše o menší role, méně známé filmy nebo projekty pochybnějšího určení (Čarodějnice školou povinné).
Ovšem teď velké finále, jímž je jeho sólová kariéra. V roce 2007 vydal vlastní album Gaps. Název vznikl od toho, že mezi jednotlivými písněmi v podstatě neexistují mezery.
Sice se mi o maličko víc líbí živá akustická verze než album verze s efekty, ale i tak jde o pohodový poslech. Mimo album vydal Bobby ještě několik písniček v různých kompilacích. Také vystupuje v písni a videu Dreaming od Allo Darlin.
Písně k poslechu:
Let´s Check Into A Hospital Together, The Closest Experience Of That Being With You Is The Experience Of Taking Drugs, I Heard You Moved Away




The Boy Who Trapped The Sun
Colin Macleod, Skot z Hebridských ostrovů letos vydal album Fireplace s folkovými písničkami. Prostě hlavně akustická kytara a zpěv, sem tam i něco jiného jako harmonika, piano nebo trochu bicích. Většina písní má klidné tempo s nádechem vzpomínek, ale vyjímky potvrzují pravidlo. Například charismatická a energická Katy.
Písně k poslechu: Překvapivě Katy, dále Fireplace, Thorn In Your Side

Carry Nation
Jessie Warren, australská písničkářka, už pár let aktivní na místní scéně (hlavně v Brisbane) konečně letos vydala album Like A River Does, kterým dokazuje, že UMÍ, protože ta deska je vážně skvělá, i když pro nás středoevropany trochu špatně dostupná a ne dvakrát levná (i když drahá taky ne). Nicméně je velká škoda, že my v Evropě a Americe se ani moc neobtěžujeme znát hudbu Klokanů a Kiwi, o hodně přicházíme. Jessie a její písničky mě vracejí někam na začátek. Snad do devadesátých let (období mého dětství), kdy všechno bylo tak nějak bezstarostné svět čekal na to až ho objevím...začínám blábolit, prostě poslouchejte.
http://www.youtube.com/watch?v=2eKYoCaSjNU



Jak Divoký Západ přicházel o své hrdiny

3. října 2010 v 17:38 | Tomáš Macháček
Vzteklej Bill Crawford byl ten nejzuřivější, nejdivočejší a nejšpinavější pistolník na celým Divokým západě. Byl tak divoký, že ostatní divocí pistolníci (a v té době jich tam byl kotel) se mu už z dálky vyhýbali. Titul nejšpinavější si zasloužil proto, že se myl jedině když ho zastihla bouře uprostřed prérie nebo když se ve městě namazal tak, že spadl do žlabu s vodou pro koně. Ale protože už dlouho nepršelo a protože se Vzteklej Bill už dlouho nikde nenamazal, smrděl tak, že i supi nad ním létali v uctivé výšce. Bill byl samotář. Jediný koho snesl byl Mlčenlivej Joe (Joe toho moc nenakecal, protože ve válce přišel o jazyk a taky o čich, což byl asi ten důvod proč snesl Billa).

Bylo to jednoho květnovýho dne roku osmnáctsetužnevím, když se Divokej Bill probral uprostřed prérie. Slunce bylo už vysoko, protože Bill si rád pospal. Na snídani do sebe kopl flašku kaktusový tequily s vysokooktanovým číslem. Mlčenlivej Joe došel teprve teď. Ten parchant měl ten zlozvyk, že se každý den myl. Po chvíli vyrazili do městečka Tombstone, trochu se pobavit.
,,Dneska se trochu pobavíme, Joe" řekl Bill a skočil na koně
Joe jen zasípěl, jako pokaždý když na něj někdo promluvil.

Tombstone bylo v tý době pěkně všivou dírou, kde nejdůležitějšími budovami byly tři místní knajpy, kde se hrálo, chlastalo a střílelo jak na běžícím páse. A přesně tohle se líbilo chlapům jako Bill. "Zaparkovali" ty svoje herky ve stáji a vydali se do jednoho saloonu. Sotva Bill vešel dovnitř, tak si všechny mouchy vzaly dovolenou a odletěly do voňavějších krajin. Barman si dal špunty do nosů, vzal brokovnici a šel vystřelit otvory do zdi, aby se tu dalo trochu dýchat.
,,Co to bude?" zeptal se barman
,,Lebkodrť pro mně a Mozkovraha do špinavý sklenice pro Joea" objednal Bill
Barman si vzal svařovací brýle, vytáhl plechové hrnky a z trezoru vyndal okovanou láhev a začal nalévat. Abych pravdu řekl, tak nevím z čeho se lebkodrť skládá, ale slyšel jsem, že je tam měsíční kámen, peří z ptáka uličníka, láva z ostrova doktora Moreau, kaktus Šíleného Maxe a nějaký to plutonium.
Složení Mozkovraha bylo všeobecně známé. Všechny možný otupováky - prášky na hlavu počínaje, výtažkem z životopisu Bena Afflecka konče.
Tak Vzteklej Bill a Mlčenlivej Joe popíjeli svoje drinky. Ráno tu chcípl pes, ale je dost dobře možný, že chcípl, protože ucítil Billa.
Bylo už odpoledne, když se bar začal zaplňovat. Bill se ohlédl. Už nějakou dobu ho dráždil pohled na mladíka sedícího v rohu a hrajícího si s kartami. Bill nesnášel tyhle týpky. Nejradši by mu naládoval játra olovem. Štvalo ho, že se ten týpek tvářil tak sebevědomě.
,,Máš zájem o hru, mladej?" zeptal se Bill a ani nevěděl proč
Mladík jen přikývl
,,A nebude ti vadit, když si zahraje i můj kamarád?" zeptal se Bill znovu a divil se sám sobě, proč je tak zdvořilý.
Mladík se podíval na Joea ,,To je Mlčenlivej Joe?"
,,Hééééj!! NIKDO nebude říkat o Mlčenlivým Joeovi, že je Mlčenlivej! Že jo Mlčenlivej Joe?" zařval Bill, protože ho hrozně štvalo, že si někdo bere Joea do huby a on to není.
,,Klídek, Bille!" zasyčel mladík ,,Chtěl sis zahrát, ne?"
,,Já si zahraju na tvoje střeva na tvým vlastním pohřbu, zmetku! O šestý tě čekám venku a nakrmím tě olovem"
,,Proč ne hned, Bille?" ozvalo se nesměle z davu
,,Protože se mi líp střílí, když jsem nalitej a to nějakou chvíli trvá."
Všichni se pomalu vrátili ke svýmu pití. Mladík z baru odešel. Bill se po nějaký chvíli rozhodl, že se taky půjde projít.
Na náměstí(byl to jen ušlapaný plácek) bylo nějaký shromáždění. Bill přišel blíž. Vypado to na nějaký to věšeníčko.
,,Za co je budete věšet?" ozval se Bill
,,Ten ožrala Tannen mě poblil, zrovna když jsem vycházel z kostela. A toho indiána jsme chytli, když jsme se dověděli o Custerovi" odpověděl starosta. Bill by se rád podíval, jak se budou houpat, ale všiml si jednoho blonďáka, který mu něco dlužil.
,,Tak tady seš, ty mizero!! Hergot! Špatně jsi okoval mýho koně a ten ztratil podkovu, zakopl a zlomil si nohu!" zahulákal na něj Bill.
,,Jo, Vzteklej Bille? Jenže ty jsi mi jaksi "zapomněl" za to okování zaplatit, tak bych řekl, že jsme si kvit" odpověděl kovář
,,Jenže já na tom koni zrovna seděl, když sebou švihl! Pak jsem musel vyžahnout celou flašku whisky, abych se trochu spravil!" zadupal Bill vzteky
,,Tak toho koně přiveď a já ho okovám znova" nabídl blonďák
,,Už jsem tu herku odprásk!!" vybuchl Bill
,,To je tvoje smůla." pokrčil kovář rameny
,,Hovno!! Tvoje smůla. Večer přijdu a odprásknu tě. Jen co oddělám ještě jednu krysu před tebou!"
Bill měl dobrou náladu. Čekaly ho dva souboje a spousta alkoholu. Zrovna popíjel s Joem v baru když na něj z venku zakřičel ten mladík s kartami ,,Vylez ven, Bille! Už je čas."
,,Už jdu na tebe, ty skřete!!" zahulákal Bill jako odpověď ,,Doraž to, Joe" řekl Bill a podal Joeovi lebkodrť.
Venku už byl slušný dav čumilů.
,,Doufám, že ses nechal změřit na rakev, pišišvore" Bill jen hýřil sebevědomím.
,,Až na hodinách odbije šestá, Bille"
Tohle Billa hrozně vytočilo, protože uměl napočítat jen do tří.
,,Až první ožrala hodí šavli, skřete"
Tak čekali. Normálně by nemuseli čekat dlouho, ale každý ochmelka z okolí to zadržoval, protože nikdo nechtěl prošavlit souboj století. PRRÁÁÁSK!!!!
Z ničeho nic se ozvala rána. Bill se skáce na zem a na ulici se vpotácel Joe. Ten parchant měl halucinace z lebkodrtě a odpráskl Billa. Mladík Joea oddělal a ani nemrkl. Obecenstvo strnule zíralo. Ožralové hromadně šavlili. Na Joea přešla všechna Billova "sláva" a ta potom přešla i na toho mladíka. Ten mladík se jmenoval Butch Cassidy(blonďatý kovář byl Sundance Kid). Tak Divoký západ získával a ztrácel své hrdiny.

The Glove Puppets - část sedmá

2. října 2010 v 12:20 | Tomáš Macháček
Posledního května jsme zajeli do Manchesteru na Dot to Dot festival. Po odehrání setu jsem zapadl mezi diváky a poflakoval se po areálu.
,,Nazdar Tome." ozvalo se mi za zády
Automaticky jsem se otočil a...Ta blondýna s brýlemi mi byla nějaká povědomá.
,,Becki?"
,,No jasně, že jsem to já!" vypískla a objala mě
Jasně, že to byla Becki. A jestliže je Rose největší uličnice Brightonu, tak Rebecca je to největší třeštidlo.
,,Kde se tu bereš? Tebe bych tu vůbec nečekal!"
,,No, teď tu trávím víc času než v Brightonu a asi se sem přestěhuju, ale to je na dýl. Pojď si někam sednout."
Šli jsme k jednomu z prodejních stánků koupit si pintu předraženýho ležáku.
,,No tak povídej! Přeháněj!" vybídla mě
Pověděl jsem jí o svý kapele všechno co mě jen napadlo, i když jsem měl občas pocit, že ví víc než já.
,,Bylo to celkem překvápko, když jsem o tobě slyšela. Nečekala jsem, že se do hudby pustíš tak po hlavě."
,,Jak ses dověděla o mý kapele?" zajímal jsem se
,,Od Rose, samozřejmě. Čas od času se potkáme nebo si napíšem" pousmála se ,,Tak mi jednou řekla, že jsi náš odchod z kapely špatně nesl."
,,No jo. Měl jsem nasazený růžový brýle. Myslel jsem si, že tu budete navždycky." mávl jsem rukou rádoby s nezájmem ,,Konečně mi pověz co jsi dělala TY?"
Vykládala mi o tom jako chvíli nic hudebního nevytvořila, ale moc dlouho to nevydržela a musela se do něčeho pustit. Tak vznikly dema Into Cinders. Pak mi vyprávěla o výletu do Atlanty, kde s Randym Michaelem nahrála čtyři písničky pod názvem Electric Blue.
,,Jo, to vím" usmál jsem se blaženě ,,Ty jsou prvotřídní."
,,To mám radost" obdařila mě Becki zářivým úsměvem ,,Ale tím naše spolupráce skončila."
,,Ty teda víš jak mě potěšit." ušklíbl jsme se ironicky
,,Teď mám regulérní kapelu. Projectionists." zmínila se jakoby nic
,,Cože! To vůbec nevím!" zakuckal jsem se a pak dodal omluvně ,,Nějak nestíhám."
,,Všimla jsem si, že máš poslední dobou napilno. To nic, prostě až bude čas, tak si nás poslechni. Zatím musím říct, že tvoje kapela se mi moc líbí. A jsem pyšná na to, že tě znám."
,,Taky jsem pyšný na to, že se znám." uchechtl jsem se
Probírali jsme pak ještě nějakou chvíli špinavý prádlo hudební scény a starý záležitosti.
,,Poslyš, už musím jít." vzpomněl jsem si na svoji čekající kapelu ,,Nebudeš mít teď nějaký vystoupení?"
,,Jestli se něco naskytne, tak ti dám určitě vědět." mrkla na mě Becki
Moc fajn den. Asi budu muset častěji chodit na festivaly.
Šestýho června jsme jeli do Cardiff Buffalo Bar hrát s The School. Před pár dny vydli své debutové album Loveless Unbeliever.
Po tomhle vystoupení jsem s Amy odjel na prázdniny do jižní Francie. Užíval jsem si slunce a jen s úsměvem vzpomínal na dny, kdy jsem bydlel v temném studiu.
Vrátili jsme se zrovna na Live At The Marquee festival v irském Corku. Letos tam vystupval i legendární Paul Weller.
Den poté jsem jeli na Glastonbury festival, ale bohužel ne zde vystupovat. Tentokrát jsme byli jen diváci. Tento ročník byl vyjímečný už tím, že bylo horkko a poprvé za 8 let nepršelo. Ale samozřejmě tu byla obvyklá galérka všech možných lidí s různým nadáním. Glasto je vždy něčím výjimečné, i když někteří lidé tvrdí, že během let se festival stal příliš komerčním. Nicméně sedmadvacátého zde vystupovali Lucky Soul. Svůj Glasto-debut měli na Leftfield Stage. Upřímně řečeno jsem jim záviděl. Jednou tu snad budeme hrát i my.
Začátkem července jsme vystupovali na The Hop Farm fesťáku v Kentu. Sám jsem si nejvíc užil vystoupení nadané Laury Marling a legendárního Boba Dylana.
Červenec byl ve znamení festivalů. Desátého jsme s Lucky Soul hráli na Lounge On The Farm. Den po nás tu měla vystupovat Rose, ale s LS jsme už mířili na Basingstoke. Tady jsme narazili na pár fanynek, který Nate označil jako Indie Cindy, protože ,,si myslí, že jsou středem scény, ale přitom si pamatují tak dvě poslední kapely o kterých se psalo v NME. Tvrdí, že jsou obrovský fanynky The Pipettes a nosí snad i ponožky s polka dot vzorem s neuvěřitelnou představou, že jsou děsně originální. Ovšem jejich znalost málokdy přesahuje písničku Pull Shapes." Tolik poučení od Natea.
Další den jsme zas byli na největším skotském festivalu T in the Park. Slušná náplast za Glastonbury.
Tři festivaly během tří dnů. To bylo sice dost vyčerpávající, ale moc jsme neodpočívali, protože jsme nechtěli propásnout jedinečné šance. O pár dnů později jsme tedy odjeli do Německa. Lisa Mitchell tu měla pár vystoupení, tak jsme se jí chytili. Šestnáctýho jsme hráli v Hamburku, v klubu Molotow. Další den v berlínském Magnet a den nato v Atomic Café v Mnichově. Lisa byla jednoduše kouzelná a já si uvědomil, že díky hudbě potkávám všechny tyhle skvělý a nadaný lidi.
Dvacátýho jsme se vrátili do Berlína. Tentokrát s Lucky Soul a koncert byl v Bang Bang Club. Německo jsme dokončili koncertem v kolínském Luxoru. Pak ještě jedno vystoupení v La Laiterie ve francouzském Štrasburku a vzhůru domů. Trochu mě mrzelo, že jsem zmeškal vystoupení Nicka Evanse, ale plně mi to nahradila zpráva, že Projectionists budou mít svoji premiéru. V neděli jsem tedy vyrazil do Manchesteru, do dobře známé Ruby Lounge. Tento večer měla zahrát i skvělá Natalie Findlay a I Blame Coco, což není můj šálek čaje. Ovšem jako hlavní hvězdu považuju Rebeccu Stephens a její Projectionists, kteří odehráli vážně vynikající set. Becki mi po skončení představovala kapelu.
,,Tak co? Jaký to bylo stát zase na pódiu?" zeptal jsem se jí
,,Byla jsme nervózní." zasmála se ,,Už jsem si úplně odvykla. Ale naštěstí tu je parádní publikum."
,,To teda jo." souhlasil jsem
,,A co vůbec říkáš na můj výstup TY?"
,,Á Becki. Vidět tě a slyšet tě zpátky v akci, to je balzám na moje srdce."
,,Ty lichotníku!" vyprskla smíchy

Třetího srpna jsem se šel podívat s členy Lucky Soul na vystoupení Jense Lekmana v Union Chapel. Vážně zajímavý večer.
Naše kapela se vydala do Švédska. S The Smittens jsme odehráli koncerty v Jönköpingu, Stockholmu a na festivalu Cosy Den. Poslední švédský koncert byl Göteborgu.
Jinak srpen už nebyl tak hektický jako červenec. Až v půli měsíce jsme účinkovali na Summer Sundae festivalu v Leicesteru. Ke konci měsíce jsme hráli v The Flowerpot s The Like a v malém městě Ayr, ve West Of The Moon s Pearl And The Puppets.
K poslednímu dni měsíce vyšlo Rosino album "Without Why". Po dlouhém čekání jsme se dočkali.
,,Tak je to konečně tady." řekl jsem nadšeně a zadíval se na Rose. Bylo prvního září. My seděli v jedné klidné venkovní kavárně v Londýně a užívali si krásného počasí.
,,Konečně. To je určitě správný slovo. Trvalo to, ale jsem hrozně pyšná, že je to konečně venku."
,,Taky jsem na tebe pyšný. Odvedla jsi skvělou práci."
,,No, pomohla mi celá spousta lidí. Kapela, přátelé..."
,,Vždyť já vím." zarazil jsem ji pobaveně ,,Už víš co dál?"
,,Hmm....Asi to budu brát tak jak to přijde. Vystoupení a zase další vystoupení. Jednou možná i další nahrávka."
,,Jo, to zní docela rozumně."
,,A co ty plánuješ?" oplatila mi otázku
,,Asi to samý co ty...plus možná ještě pár věcí navíc. Třeba věci týkající se mě a Amy." řekl jsem a usrkl si kávy.
,,Už asi půjdu." ozvala se Rose po chvíli
,,Však se zase někdy uvidíme." usmál jsem se
,,Tak to si teda piš! Bez tebe by mi bylo smutno." řekla Rose vesele a nechala mě tam sedět a přemýšlet samotnýho.
Hlavou se mi honily koncerty, které nás čekají. Lemon Pop a Southpop s Lucky Soul a The School ve Španělsku. Oxford a Cambridge s The Like. Aldershot s Rose. A spousty jiných, o kterých zatím nemám ani tucha. Taky jsem hrozně zvědavý na Becki, jak si povede.
Zamiloval jsem se do hudby a stal se součástí scény. Když tak nad tím přemýšlím mám ohromný štěstí. Mám úžasnou přítelkyni a skvělý kamarády. A když přijdou nějaké problémy, tak...Jak to říkala Rose?...Budu to brát jak to přijde.

The Glove Puppets - část šestá

2. října 2010 v 12:20 | Tomáš Macháček
Po vydání alba se dost změnilo. Já i Amy jsme nechali definitivně školy. Znamenalo to, že rodiče už mi dál neposílali peníze. Stal se ze mě velkej kluk. Hlavně jsem věřil, že se budu živit hudbou. Taky bylo potřeba víc času, abychom mohli víc koncertovat. Už jsme s lidma od labelu vymýšleli kam všude pojedeme. Natočili jsme i první video k našim písničkám.
Opět jsme tedy vyrazili na cesty. Začalo to londýským 100 Club, což je nejstarší klub s živou hudbou na světě. Moles v Bathu, Blue Room v Blackpoolu, Telford´s Warehouse v Chesteru. A pak vzůru do Dublinu, vydělat si nějaký to euro → Temple Music Bark Centre a hudební obchod Tower Records.
Potom jsme letěli do Itálie. Kluby Estragon v Boloni, Teatro Grossi v Miláně a Spazio 211 v Turíně. Nikam jsme nespěchali, tak jsme si udělali pěknou dovolenou. Navíc jsme pak pokračovali do romantické Paříže. Tohle je na turné vážně moc fajn.
Hráli jsme v La Trabendo, což je celkem velké místo, ale i tak jsme ho slušně zaplnili.
Sice únor není kdovíjak supr doba pro turistiku, ale pořád jsme měli lepší počasí než doma v Británii. Přesto jsme se vraceli, protože se začátkem března začínlala pořádná hudební sezóna. Z labelu nám dali vědět, že máme slušné prodeje v USA, tak už se plánují vystoupení na druhém konci Atlantiku.
Čtvrtého března jsem se šel podívat do Pure Groove na vystoupení kriminálně nedoceněné písničkářky Rose Melberg. I když není jediná nedoceněná muzikantka, tak mě to stejně děsně vytáčí, když si zapnu rádio a tam samá neposlouchatelná hrůza. Přitom je na světě tolik skvělých hudebníků. Lidi myslete!
Šestýho jsme hráli v King Tut´s Wah Wah Hut v Glasgow s Lisou Mitchell a The Boy Who Trapped The Sun. Po vystoupení a podepisování se nás vzala Lisa i s fandy do baru a byl z toho moc fajn večer. Když jsem se Lisy ptal na australskou hudbu, tak mi doporučila hromadu hudebníků. Některé jsem znal (např. Clare Bowditch), některé zas vůbec ne (třeba Lanie Lane). Doporučovala mi album "Like A River Does", které mělo v nejbližších dnech vyjít. Autorkou je Jessie Warren vystupující pod jménem Carry Nation.
Později toho večera se tam ukázala i Katie Sutherland (Pearl & The Puppets). Ách jo, život je bezva.
Devátýho března jsme s Rose vystupovali v londýnském The Borderline. Tady jsem si opět uvědomil, že se pohybuju v místech, kde vystupovaly legendy. Třeba můj oblíbený John Frusciante.
Čtrnáctýho jsme se vrátili do Skotska. Vystupovali jsme v klubu Tunnels v Aberdeenu s The School a Allo, Darlin´. Jestli vám to připadá jako létání sem a tam, tak máte pravdu, ale ještě to nic nebylo.
O tři dny později jsme s Rose a Allo, Darlin´ odlétali do Ameriky na festival South by Southwest (SXSW) v texaském Austinu. The Pipettes tu před pár lety zaznamenaly velký úspěch. I nás tu přivítali moc hezky a přišlo si nás poslechnout hodně lidí. Rose takovou návštěvnost neměla. Asi tu dávají přednost sladšímu popu.
Rose se vracela domů, zato nás čekala šňůra přes celý Státy. Příjemně nás překvapilo, že tu jsme docela populární. Ovšem dlouhé cestování a bydlení po hotelech dokáže člověka hodně rychle unavit. Letěli jsme do San Diega a hráli v klubu The Casbah. Odtamtud do Města Andělů, což je příšerné mraveniště, a to vám říká někdo, kdo žije v Londýně. Hráli jsme tu na slavných místech jako Troubadour, Roxy Theatre nebo Knitting Factory. Tady vystupovali nejslavnější z nejslavnějších.
Samozřejmě jsme si prohlídnuli město. Chodník slávy, studia Universalu atd.
V San Franciscu jsme se taky trochu zdrželi. Hráli jsme v hudebních obchodech Amoeba Music a Rickshaw Stop. Balili jsme se na další štaci směr Seattle. Cestou jsme měli projet přes Olympii, univerzitní městečko s bohatou hudební scénou, podobně jako Athens ve státě New York. To bylo trochu jiný uspořádání hudebních hnízd než na jaký jsem byl zvyklý doma v Anglii.
,,Kdepak je Amy?" zeptala se mě Lily poté co bez zaklepání vrazila do mého pokoje
,,Naproti v tom kadeřnictví. Chce se nechat obarvit na zářivě žlutou blond. Asi si myslí, že se mi tak bude víc líbit. Je vážně úžasná."
,,Řekla bych, že je nervózní ze všech těch místních holek co se kolem tebe motají a klepou se jim kolena z tvýho přízvuku."
,,Jo, tak AMY je nervózní?" uchechtl jsem se  ,,Já jsem zas nervózní z toho, že si tu z ní udělali bohyni indiepopu. Ani jsem ji nechtěl pustit ven samotnou."
Seattle nás uvítal svým typicky deštivým počasím, takže pohled ze Space Needle za moc nestál. Alespoň Amyiny vlasy povzbudivě zářily. I v Chop Suey jsme měli plno, takže jsme ze západního pobřeží do Chicaga odlétali spokojeni. Časový posun nebyl velký, ale už jsme začínali cítit únavu. Koncert v The Empty Bottle jsme dali nicméně slušně. Co nám ale rozhodně nepomohlo bylo když jsme vymetali bary na hlavních třídách. Nate projevil svou obvyklou přizpůsobivost a do hodiny byl s místníma ochmelkama jedna ruka.
Následoval Diesel Club Lounge v Pittsburghu, The Loft v Atlantě, The Wonderland Ballroom a Black Cat ve Washingtonu DC, Joe´s Pub v New Yorku a nakonec Paradise Rock Club v Bostonu. Tím jsme se rozloučili s Amerikou.
Doma jsme se nějakou chvíli zbavovali únavy a pásmové nemoci. Nate chytil nějakou hnusnou chřipku. Jednou takhle vstal a povídá mi: ,,Asi jsem nemocnej."
,,Duševně už dlouho." odpověděl jsem zprvu bezstarostně, ale když jsem se na něj pořádně podíval tak vypadal jako Smrťákův brácha. Tak jsme byl na nějakou dobu jeho chůva.
Můj vztah s Amy se posunul o kus dál, když mi nabídla společný bydlení.
,,Víš, říkala jsem si jestli bys nechtěl...teda nebudu se zlobit když nebudeš chtít...jen mě napadlo, že bychom mohli bydlet spolu." vymáčkla ze sebe Amy trochu nervózně
,,Ale jo, docela rád." řekl jsme mírně překvapeně ,,Jen to nebude hned, jinak by nám Nate umřel na rýmičku."
Páni! Ze mně už je vážně dospělý! Týden nato jsme už bydleli spolu.

Taylor jednoho dne přišel a oznámil nám, že bych chtěl v kapele skončit a věnovat se rodině.
,,Víte, zjistil jsem, že tenhle způsob života mi nevyhovuje. Mám hrozně rád hraní a vy jste skvělí lidi, ale já teď chci vést rodinný život."
,,Tayi, to je v pohodě. Pokud to tak cítíš, tak to udělej. Samozřejmě nám budeš chybět, ale to je holt život. Akorát bych tě poprosil, abys neodcházel dokud nenajdeme náhradu."
Tohle se děje v kapelách každý den, ale stejně nás to zasáhlo. Najít nového bubeníka bylo snažší než jsem si myslel. Nick Yorke byl rodilý Londýňan a patřil k našim fandům, takže naši práci znal a odpadlo tím nějaký velký školení. Poslední koncert s Taylorem jsme odehráli v klubu KOKO s našimi mentory Lucky Soul a americkou (podle mně dost slabou) dívčí kapelou The Like. Lucky Soul nedávno vydali své druhé (a vážně úžasné) album "A Coming Of Age". Prostě prvotřídní hudební zboží, bejby!
Už prvního května jsme s Nickem vyjeli do Evropy. Na několika koncertech jsme měli dělat úvod pro She & Him, kteří letos vydali pěkné album "Volume Two".
První koncert byl v Loppen v Kodani. Další v Cosmopolite v norském Oslu. Melkweg v Amsterdamu a zpět do londýnského KOKO, kde hráli i Chapin Sisters. Potom nás čekal docela slavný fesťák All Tomorrow´s Parties.
Třináctýho května v South St. Arts Centre v Readingu vystoupení s Rose. Den později s Pipettes v klubu Inside Out v Darlingtonu. Taky Pips vydávaly letos album. "Earth vs. The Pipettes" mělo být dost odlišné od prvního "We Are The Pipettes". Vždyť i složení kapely bylo dost jiné. Vypadalo to ale, že se ustálilo na dvou členkách. Gwenno a její sestra Ani.
Příští den jsme přijeli do mého milovaného Brightonu na poslední den festivalu The Great Escape. Další ze splněných snů. Celý festival je rozházený po různých částech města. My vystupovali v Terrace. Před pár lety jsem se zmohl na vystoupení na ulici, kde jsem s kumpány vytvářel nejrůznější hudební patvary a doufal, že tím někoho inspiruju.
Na nějakou dobu jsme zvolnili tempo a vzali si víc volna. I když teda ne tak doslovně, protože jsme si odbyli nějaký to interview a taky natáčení druhého videoklipu. Taky jsme pomalu ale jistě plánovali Německo a Švédsko, kde je poměrně silná indiepopová komunita.

The Glove Puppets - část pátá

2. října 2010 v 12:20 | Tomáš Macháček
Amy odjížděla na pár dní do Canterbury, takže pro mne nemělo smysl zůstávat v Londýně. Jel jsem tedy do Brightonu a vzal s sebou i Natea ať si taky užije jižního počasí. Se začátkem září jsme se vrátili. Čekalo nás totiž první vystoupení mimo Británii. Málem jsme si vzrušením cvrkl do spoďárů.
Účast na festivalu Lemon Pop ve španělském městě Murcia nám dohodil label. Tady měli ještě pořádný léto s pálivým sluncem a citrusovými plody na každém rohu. Se svou chronicky neopálenou pletí jsme proto vypadali velmi nezdravě a velmi britsky.
Festival byl úžasný, i ve své odlišnosti k Indietracks. Španělské publikum bylo hodně spontánní a ne tak konzervativní jako to britské. Asi budem muset vystupovat v zahraničí častěji.
Po návratu byla situace následující. Amy byla v Londýně. Já byl v Londýně. Nate byl na druhým konci Anglie...Že by mi štěstí zase jednou přálo?
Nechtěl jsem to už dál protahovat, protože by si Amy mohla nakrásně najít někoho jiného. Ale taky jsem byl pořádně nervózní. Vzal jsme ji teda tam, kde nehrozilo, že bych byl až moc nervózní - poslechnout si nějakou tu live music. Prošli jsme spoustu klubů, skoro celkou dobu jsme si vykládali a hodně se nasmáli. Probrali jsme všechno možný, takže Amy mi důvěrovala. Doufám, že ne jen jako dobrýmu kamarádovi. Rozhodl jsme se radši jednat, i když jsme si nebyl vůbec jistý výsledkem.
,,Amy? Ehm...Víš, v poslední jsme toho hodně zažili a hodně věcí viděli a já...no...kvůli tomu všemu mi trvalo než jsem si uvědomil, že...(,,Bože, já to snad neřeknu!")...že tě mám rád."
Vteřinku jsem tam zůstal stát a přemýšlel jak tohle může dopadnout. Amy se začervenala a povídá: ,,Už se mi líbíš nějakou tu dobu, ale nikdy jsem si nebyla dostatečně jistá, jestli to cítíš stejně."
,,Cítil jsem to stejně." vydechl jsem úlevou ještě celý rozklepaný ,,To, že se mi líbíš i to, že jsem si netroufal zjistit jak jsi na tom ty."
Amy se na mě pověsila a políbila mě.

Chodit s Amy bylo neskutečný. Krásná dívka, která se vyzná v hudbě, má podobný vkus a ráda dělá vtipy na Nateův účet. Nádhera.
Roy i Lily z nás měli moc radost. Docela se mnou ale zacloumal Nateův pohled na věc. Když se vrátil, tak jsem mu samozřejmě pověděl novinky, ale Nate se na mě jen rozvážně podíval (u něho velmi nezvyklý počin) a povídá: ,,Podívej, jseš můj kamarád a já ti samozřejmě přeju, abys byl šťastný a Amy taky. Přemýšlel jsi ale trochu nad budoucností?"
,,Co tím myslíš?" zeptal jsem se a nevěděl jestli mám být víc v šoku, že můj vztah s Amy ho donutil k zamyšlení nebo, že se takový notorický bohém jako Nate vůbec strachuje o budoucnost.
,,Tak se podívej. Dejme tomu, že jak už to tak bývá se po nějaké době rozejdete...Nemusíš se na mě mračit. Stát se to může!...No, prostě se rozejdete a co pak? Co když nebudete schopni být spolu dál v kapele?"
Nate mě úplně ochromil. Nejvíc tím, že to co říkal dávalo smysl.
,,Asi jsem tě trochu zaskočil, ale nic si z toho nedělej. Jen chci vědět, že myslíš na zadní kolečka. Kdyby k tomu někdy došlo, tak udělejte všechno proto aby kapela neutrpěla..."

Po neděli jsme se já a Amy vrátili do školy, i když jsem byl v pokušení se na to vykašlat. Royovi prázdniny skončily a měl nastoupit do práce. Jako právník se nám mohl hodit, tak jsme mu domluvili práci u labelu. Bude z něho náš zástupce. Už předtím nám pomáhal v jednání s Elefantem.
V pátek 18.9. jsme jeli na vystoupení do Leicesteru. Opět náš oblíbený klub Firebug s našimi oblíbenými Understudies, Theoretical Girl a Petem Greenem. Nevím, možná se mi to jen zdálo, ale na jevišti jsem mezi mnou a Amy cítil jiskření, které dávalo kapele říz.
V úterý na nás zase čekal londýnský The Troubadour, kde jsme hráli s Colinem MacLeodem, který vystupuje se svými folkovými písničkami jako The Boy Who Trapped The Sun.
Den nato jsme vystoupili s Gwenno v The Good Ship a potom byl zas na chvíli klid. Už nám ale psali i fanoušci mimo Británii a prosili nás o koncerty. Rozhodli jsme se zaměřit se na cizinu až po vydání alba.
O víkendu jsem si s Amy vyjel do Kinghamu v Cotswoldu, prostě trochu do přírody. Měli tam stáje tak jsme zkoušeli naše jezdecké schopnosti. S profesionálním dohledem a pomocí samozřejmě. Ale Amy stejně jezdila jako čert a škádlila mě, protože mě to zas tak moc nešlo. Ale jo, byla sranda a strávili jsme tam báječný víkend.
Po zbytek září a celý říjen se nic moc nedělo. Vystoupení jsme měli jen patnáctýho října s Gwenno v Old Queen´s Head a dvácátýho druhýho v 100 Club, opět s Gwenno, ale taky i Understudies a The Duke Of Dark.
Taky jsme pokračovali v nahrávání a místo singlu jsme se rozhodli vydat celý EP. "Meet The Glove Puppets" se dostalo ven 1. listopadu. Obsahovalo pět písní, z nichž dvě měly být na budoucím albu.
Label nám sehnal skvělý vystoupení. Sedmýho jsme vystoupili v O2 Academy 3 v Birminghamu a o den později v Leedsu, v klubu Brudenell. Obě vystoupení s mladou a velmi nadanou Australankou Lisou Mitchell, jejíž prvotřídní folkpopové písničky z alba Wonder vám budou ještě hezky dlouho znít v hlavě. Řeknu to asi takhle. Kdybych neměl Amy, tak asi budu vážně přemýšlet o přestěhování se do Austrálie ♥♥♥

Zbytek listopadu s hnusným počasím jsme si vylepšili jen dvěma vystoupeními. S Indelicates v The Monarch a v Manchesteru s The School.
Třetího prosince jsme hráli s Rose v Hoxton Bar And Grill.
,,Rose, budeš tady v Londýně na Silvestra?" zeptal jsem se v zákulisí
,,Tak o tom nemám ještě ani páru." zasmála se ,,Teď jedu nahoru do Yorku a ...jo, asi tu budu, ale nechci nic slibovat. Proč se ptáš?"
,,No, máme silvestrovský vystoupení v Hope and Anchor, tak jsem si říkal, jestli by ses nepřišla podívat."
,,Pokud tu budu, tak klidně." souhlasila Rose a vzápětí na mě udeřila ,,Tak jsem slyšela, že ty a Amy jste se dali dohromady. Je to pravda?"
,,Jo, je to pravda." potvrdil jsme překvapeně ,,Jak ses to dověděla?"
,,Ta tvoje Amy je teď velká kamarádka s Ali...Ty to nevíš? Chodíte spolu a ani nevíš s kým se kamarádí..." uculovala se Rosay.
,,Přiznávám, že jednu věc jsem opravdu nevěděl. A to, že ty a Ali jste takový drbny. Moc mě nezlob, Rosie. Pokud jsi o mně měla zájem tak jsi měla času dost."
Jo,jo. Na Rose nejlíp platí vracet jí ty drzý poznámky. Co taky čekat od největší brightonské uličnice.
Během prosince jsme se ještě dostali do rádia. Přesněji řečeno, šlo o Absolute Radio, kde jsme šli já, Amy a Nate. Popovídali jsme si se známým Geoffem Lloydem a zahráli dvě písničky v akustické verzi. Skvělá reklama.
Přišly první Vánoce, na které jsem zůstal v Londýně. Amy jsem jako dárek dal naušnice, o kterých se nedávno nenápadně zmínila, že se jí moc líbí. Já dostal od ní pár pedálových efektů, o kterých jsme se nedávno nenápadně zmínil, že se mi líbí. To víte, kytarista...
Silvestrovská noc patřila nám. Celý klub byl totálně přeplněný a s fanoušky jsme si koukali přímo do očí. Podařilo se nám sehnat žesťovou část kapely Napoleon a pořádně to rozbalit. Přesně o půlnoci jsme zahráli naši vlastní (a zcela nestranně nejlepší) verzi Auld Lang Syne. Hráli jsme až dlouho do rána. Ani nevím, jestli se tam Rose ukázala a pak už jsem se jí zapomněl zeptat.
První vystoupení čistě v tomto roce jsme odehráli na domácí půdě v Oliver´s Music Bar v Greenwich.
Jednoho dne jsem se vzbudil a venku byla úplná sněhová kalamita. Z celé Anglie se vysílaly záběry krásně zasněžené a zmrzlé krajiny. V Londýně, díky soli a autům byla v ulicích převážně hnusná, rozježděná, hnědo-černá břečka. Ovšem parky vypadaly nádherně, tak jsme vylezli ven a zkoulovali se do bezvědomí. V Peteově případě skoro doslovně. Poslední dobou má hroznou smůlu na pády, protože se vymázl na náledí. Naštěstí byl v pořádku a kdybych ho nelitoval, tak bych se musel smát té piruetě, kterou ve vzduchu provedl. No nic.
Mixování alba vrcholilo a chystalo se už lisování a brzké vydání.
Naše debutové album "Sweet Secrets" vyšlo 3. února, přesně na Amyiny narozeniny. Koncert k vydání alba jsme měli v klubu The Flowerpot. Rose nám dělala předskokanku.
,,Tak vida. Je to asi rok, co jsme o tom vtipkovali a teď už je to pravda. Slavná Rose Elinor Dougall uvádí moji kapelu. A taky album vydáváme dřív. To jsou věci..."
,,Víš ty co? Já ti to přeju, fouňo."
,,No tak vy dva." zavolala Amy ,,Dneska se slaví, tak už pojďte."
Po odehrání setu a podepsání fůry cédéček jsme naše kapela a Rosina banda vyrazili na tah, oslavit vydání alba a zároveň i Amyiny narozky. Rose mi moje rýpavé poznámky vrátila i s úroky. Vyprávěla příběhy z mého brightonského mládí, u kterých se všichni váleli smíchy (nejvíc Amy) zato já se červenal až za ušima. Rose informovala celou společnost o mých dávných snahách udělat dojem na členky The Pipettes. Třeba jak jsem jim poslal květiny s pár vlastnoručními verši.
,,Ty jsi vážně roztomiloučký!" hihňala se Amy a objímala mě.

,,Teda nemůžu říct, že bych si to nezasloužil," uznal jsem venku, když se naše dvě kapely loučily a já stál s Rose kousek opodál ,,ale některý věci se mě skoro dotkly."
Rose nasadila nevinný výraz a dívala se na mě omluvně těma svýma andělsky modrýma očima.
,,Tak promiň. Asi jsem to trochu přepískla. Bylo to míněný jako sranda, ale nechci aby sis myslel, že jsme tě považovali za nějakýho trapnýho otravu. Já i holky jsmě tě měly rády a byl jsi možná ten nejhodnější a nejmilejší fanda jakýho jsme kdy měly."
,,Díky." usmál jsem se ,,Ty starý časy mi občas chybí. Ne, že bych se měl teďka špatně. Jen mi ten život připadal tak nějak víc pohodovější. Mojí hlavní starostí bylo udělat na vás dojem. Víš, vždycky pro mě budete něco zvláštního."
,,Vždyť ty taky, aspoň pro mě určitě." objala mě Rose a já cítil, že se splnilo něco z let mého dospívání.

,,Mám začít žárlit?" zeptala se Amy s úšklebkem, později když jsme byli sami
,,Co myslíš?" reagoval jsem nesoustředěně
,,No to Rosino objetí...Jak si to mám vysvětlit?"
,,Jen vzpomínka na starý časy." pousmál jsem se
,,Byls do ní zamilovaný?" zeptala se mě Amy narovinu
,,Hmm...asi ano, ale jinak než do tebe. Byl jsem zamilovaný do Pipetek a nejen do nich. Není to tak dávno, co jsme se rozplýval nad tvou kamarádkou Ali. Všechno to bylo platonický. Nikdy jsem ani neuvažoval nad tím, že bych s některou z nich mohl chodit. Byly to prostě moje hrdinky nebo jak to nazvat."
,,Jo, to chápu."

The Glove Puppets - část čtvrtá

2. října 2010 v 12:20 | Tomáš Macháček
Probudil jsem až tak kolem poledne, zavřenej v naší dodávce a ležel jsem tam jako vyvrženej vorvaň. Vůbec jsem si nedokázal vybavit jak jsem se tam dostal, ale nějaký dobrák mi dal do kapsy klíče, abych se dostal ven.
Vida, byl jsem u novýho Nateova doupěte v Camberwellu. Zazvonil jsem mu u dveří. Zevnitř se ozvalo pár nadávek, otevřely se dveře a v nich stál Nate s mokrým hadrem na čele.
,,Jo, to jseš ty." zamumlal
,,Nazdar, půjdeš se mnou do Greenwich. Jen bych se rád ještě opláchl." oznámil jsem mu
,,Jen si posluž. Na mě je tekoucí voda trochu moc hlasitá."
Studená voda byla super, ale v hlavě mi pořád zněly bubny jak někde v Africe. Snídani jsme radši ani jeden neriskovali. Snědli jsme každý jen asi hrst paralenů a vyzbrojeni tmavými brýlemi jsme vyrazili metrem.
Naštěstí formality netrvaly dlouho. Ani nebudu podrobněji popisovat co se dělo v následujících dnech, protože bych tím strávil asi týden. Takže jen stručně, byl to vážně hukot.
Asi dva týdny po podepsání první smlouvy jsem dostali smlouvu od Elefantu, který nás měl zastupovat mimo Británii. To bylo možná ze začátku maličko zbytečné vzhledem k tomu, že jsme neodehráli jediný koncert mimo Londýn a Brighton, natož někde v cizině. Ale pomůže to k větší dostupnosti prodeje a hlavně Elefant má profesionální metody jak propagovat svoje kapely.
Taky jsme dostali nějakou tu zálohu na nahrání singlů a pomalou, ale jistou produkci alba.
Mohl jsem se teda přestěhovat ze studia a žít opět jako člověk. Zase jsem se dal dohromady s Natem a pronajali jsme si bydlení v Camden Town.
Co se týká práce, tak jsme se pustili do nahrávání prvního singlu "Double Trouble". Název pěkně vyjadřoval o co v písni jde, i když už byl použit několikrát. Singl vyšel prvního června a my, skoro neznámá kapela, jsme se dočkali kladných recenzí od Pitchforku, NME a dalších hudebních publikací. Jo, abych nezapomněl, náš producent byl George Shilling. Pracovali jsme s ním i na produkci našeho prvního alba a poskytoval nám nápady na použití smyčcových nástrojů.
Vydání prvního singlu způsobilo tak trochu menší výbuch, alespoň v mém okolí určitě. Rodiče už konečně uvěřili, že hraním umím a můžu něčeho dosáhnout a byli na mě pořádně pyšní. Kamarádi a známí mi gratulovali k nahrávce a zároveň slíbili podporu. Rose jsem poslal jednu vinylovou kopii s poznámkou: ,,Ať se máš čím chlubit ♫".
Rose mi v odpověď poslala bílou vinylovou desku jejího nového singlu Start/Stop/Synchro s poznámkou na jedné straně: ,,Vítej v klubu ♥♥♥" a poznámkou na druhé straně: ,,Pořád vedu o jeden singl :-P Rose xx".
No jo, na takovýhle drzosti je Rose expert. Ale za ten parádní singl jsem jí odpustil. Možná bude mít jednou cenu novýho baráku.
Taky situace na celý scéně se vůči nám změnila, i když nejspíš ne vydáním singlu. Andrewovo ,,Vítejte do rodiny" bylo doslovnější než jsme si mysleli. Lucky Soul nám projevili výraznou podporu a velmi hezky se o nás zmínili svým fandům. Něco podobného udělali i The School, se kterými jsme to taky začali táhnout. Rose nám samozřejmě projevovala podporu už od začátku a my se samozřejmě všem snažili oplatit jejich snahu. Fanoušků přibývalo a dožadovali se koncertů i mimo Londýn. Hrozně moc jsme chtěli koncertovat venku, proto jsme sepsali celkem vražednou sérii vystoupení. Taky jsme měli před sebou první fesťák - Indietracks. Ách jo, život je fajn.
Udělali jsme i focení a pár interview. Vážně divný pocit. Myslím to jak se vás někdo ptá na věci ve vašem životě a vy víte, že si to přečte hodně lidí.
Byli jsme už trvalou součástí života scény. Před pár měsíci bych si asi ucvrkl blahem (a to i když jsem z Brightonu, pěkně prosím), ale teď už mi přišlo úplně normální vytáhnout na kafe lidi z Understudies.
Květen a červen jsme věnovali hlavně nahrávání. V květnu jsme koncert neměli žádný a v červnu jen 2 s naší skvělou Rose v Pure Groove (což je hudební obchod) a v The Garage. Od července nám začínala šňůra. Čtrvtýho jsme hráli v Lexingtonu s The Indelicates, The Citadels a Let´s Tea Party. Julia Indelicate byla moje stará známá a původní členka Pipetek, takže další kapela na naší straně (tak se to dělá!!!). V neděli jsme si udělali výlet do The Queen Charlotte v Norwich. Osmýho jsme se vrátili do Londýna hrát ve Scale s australskými The Lucksmiths, Danielem Kitsonem a Allo Darlin´. Skvělá atmosféra!
Naše samostatné vystoupení v Luminaire mělo být na delší dobu poslední v Londýně. Následovaly koncerty po jižní Anglii. Barfly - Brighton, Joiners - Southampton, prostory Plymouthské univerzity, Cooler - Bristol. Pak jsme to vrzli do Walesu, Barfly - Cardiff, a potom vzhůru do Midlands, The Flapper - Birmingham.
V Birminghamu jsme měli mít ještě jedno vystoupení, tak jsme se tu zdrželi na pár dalších dní. Přes den jsme poznávali město a v noci bary. Vždycky jsme vyrazili na pár kousků, seznámit se s místníma a pokecat o fotbale. A musím říct, že Lily a Amy se vůbec nenechaly zahanbit a pařily jak o život.
Úterý jednadvacátého jsme hráli v klubu Victoria s Amíkama z Vermontu - The Smittens. Jo a taky s One Happy Island a Petem Greenem.
Pak přesun do Leicesteru odehrát vystoupení s Rose v klubu Firebug. Odtamtud vyrazily naše týmy do Midland Railway Centre v Derbyshire. První festival na kterým jsme měli vystoupit. A že to byl nějaký festoš! Narvaný od shora dolu skvělými kapelami. Camera Obscura, Teenage Fanclub, Lucky Soul, The School, The Smittens, The Understudies, Rose Elinor Dougall a spousta jiných. Samozřejmě i naše maličkost.
Byli jsme tam od začátku do konce a sakra si to užili, i když počasí nebylo vždycky na naší straně. Koneckonců jsme v Británii, ne? Dojel i Roy, který si užíval svoje poslední prázdniny. Rosino vystoupení bylo hned v pátek a měla i štěstí na počasí, zrovna svítilo slunce a my se vrátili do léta. Teda aspoň na chvíli.
Pomalu, ale jistě se blížila neděle, tedy poslední den. My měli vystoupení odpoledne a potom vyrazit dál. Dnešek měl vážně skvělý kapely (a neříkám to jen proto, že NÁHODOU dneska vystupujeme).
,,No, všechno hezký musí jednou skončit." vzdychl Taylor nad polovypitým ležákem. Bylo poledne a já s Tayem a The Smittens popíjel v jednom z festivalových stanů. Sice bylo celkem brzo, ale co.
,,Ale řeknu ti, že tenhle ročník je fakt nabitý."pokračoval Tay ,,Kdyby nějakýmu magorovi ruplo v kouli a odkrouhnul všechny kapely, který tu hrály, tak svět nezávislý hudby utrpí nenahraditelnou ztrátu."
Po téhle jeho poznámce se rozhostilo ticho. Já jen nesoustředěně pokýval hlavou. Tay už začínal mít hladinku, protože mlel děsný hovadiny. V příštím okamžiku se dal do debaty o pivu proti celým Smittens. Taylor je sice Kiwi jako poleno, ale tento drobný fakt mu nezabránil, aby postavil anglické pivo proti tomu americkému, které je "dobrý tak akorát na propláchnutí potrubí". Naštěstí se zdálo, že Smittens se jeho neuváženým chováním dobře baví. Rozhodl jsem se, že se radši ještě trochu projdu po areálu. Většina lidí, které jsem minul neměla vůbec páru kdo jsem, ale podařilo se mi zachytit pár významných pohledů. Vrtalo mi hlavou kam se poděl Nate. Ten všivák vždycky někam zmizí a pak se zase objeví a vykládá vám co všechno zažil. Vysadit ho v Šanghaji, tak do hodiny splyne s místníma.
Zahlídl jsem Petea jak se vykecává s Amy a Lily. I na dálku jsem poznal, že se předvádí a holky ho evidentně prokoukly taky, protože po pár dalších slovech Pete jen pokrčil rameny a rozloučil se.
S trochu zlomyslným úšklebkem jsem zalezl do stanu, abych ho nepotkal. Pete byl jako baskytarista eso, ale už mi lezlo na nervy to jeho předvádění se pokaždé když byla v blízkosti nějaká žena.
Kolem mého stanu však neprošel Pete, ale rozesmáté holky. Zamířily přímo do vedlejšího stanu a vedly přitom moc zajímavý rozhovor.
,,Co TOHLETO mělo, prosím tě, znamenat?" zeptala se Amy zvesela.
,,Co já vím?"potlačovala Lily smích ,,Třeba na tebe chtěl udělat dojem."
,,Tak to má blbý. Mě holkaři neberou."
,,Ne, to asi ne. A co třeba Tom? Ten na tebe dojem nedělá?"
,,Jak jsi na něco takovýho přišla?" ptala se Amy vcelku klidně
,,Jen jsem si všimla jaký na něho děláš oči…"
,,Cože! No to teda nedělám!" popřela rázně Amy až mě to zamrzelo
,,Fajn, tak teda neděláš." pokračovala Lily diplomatičtěji ,,Tak to tě asi nebude zajímat co jsem zjistila o Tomovi od Natea."
,,Co jsi zjistila" reagovala Amy automaticky
,,Když jsme byli v Bristolu tak jsme si s Natem trochu povykládali a tak mezi řečí jsem se vyptávala na Toma. Doslova řekl, že Tom žije jen pro hudbu, tak trochu jako Morrissey."
(,,Ten Nate je ale hroznej pošuk!" pomyslel jsem si)
,,Ten Nate je ale hroznej pošuk!" řekla Amy, zatímco já vedle přemýšlel nad silou telepatie a jestli Nateovi právě teď nepíská v uších.
,,To asi ano, ale důležitý je, že Tom teď s nikým nechodí, tak máš šanci na něm zapracovat."
Amy zůstávala potichu. Lily po chvíli řekla, že si chce ještě koupit něco na památku a tak obě odešly. To jsem teda zvědavý jak se to vyvine. Mě se teda Amy už nějakou dobu líbí tak bych si klidně nechal říct. No uvidíme.
Na scénu jsme nastupovali po The School, odehráli celkem dobře svůj set nezvykle velkému publiku, sbalili se a šli na The Smittens, kteří vystupovali hezky pod střechou, takže když v průběhu jejich vystoupení, asi tak kolem třetí hodiny začalo pršet a ne a ne přestat, začal jsem trochu pochybovat o pokračování. A když pak nastoupili Lucky Soul, tak spousta lidí se někam zdekovala. Ovšem ne tak naše kapela a pár dalších nadšenců vyzbrojených deštníky a pláštěnkami. My vydrželi. S občasnou pomocí větru nebo studených dešťových kapek, které ,,velmi příjemně" zatekly za krk, jsme se vrtěli do rytmu starých i nových písniček. Taky jsem zkoušel podupávat do rytmu, ale vydávalo to mlaskavo-čvachtavé zvuky, tak jsem toho radši nechal. Po vystoupení jsme se šli usušit pod střechu, kde zrovna hráli Pocketbooks.
K večeru jsme se sbalili a odjížděli z areálu. Byla to taková melancholicky zabarvená chvíle. Jen sem tam jsme prohodili pár slov třeba o tom jaký byly klasiky jako Teenage Fanclub nebo Camera Obscura. Obě kapely jsou již legendami působícími již řadu let.
V příštích dnech jsme pokračovali v hraní po Midlands. Five Lamps - Derby, Bodega - Nottingham, The Grapes - Sheffield, The Ruby Lounge - Manchester, Zanzibar - Liverpool, The Cockpit - Leeds. Tím jsme ukončili další část. Teď jsme se vraceli do Londýna, ale na odpočinek čas nebyl. Jedenáctého jsme hráli v Lexingtonu s Lucky Soul, The Pipettes a Allo Darlin´. Bylo to vlastně první vystoupení s Pipettes. Vlastně jsem je po odchodu Becki a Rose pořádně neviděl a znal jsem jen Gwenno, která se ke kapele přidala už v roce 2005.
A přeci, stačilo jen trochu osobního kouzla plus pár hezkých vzpomínek a další spřátelená kapela byla na světě. Což se jen potvrdilo když jsme hráli o tři dny později s Gwenno v Pure Groove.
Po delší době jsme se podíval na Facebook a překvapilo mě kolik nových fanoušků přibylo. Zřídil jsem i Twitter účet a obě sítě zahltil daty nových koncertů. Vyráželi jsme totiž znovu na sever. Vrátili jsme se do Sheffieldu (The Leadmill) a najeli na zpět na svou trasu. Fibbers - York, Nateovo rodné město Newcastlu (The Cluny). Pak rovnou do Skotska. King Tuts - Glasgow. Tady se mi podařilo na chvíli si promluvit s Amy o samotě. Stála na okraji pódia a trochu bázlivě pozorovala (prázdnou) halu.
,,Copak? Nervozita?" usmál jsem se povzbudivě
,,Ne víc než obvykle." oplatila mi Amy úsměv ,,Zrovna jsem si říkala: ,Páni King Tuts. To jsem to dotáhla až sem?´ Teda já jsem z Canterbury, ale moc dobře vím co to znamená hrát v King Tuts. Jasně, i jinde kde jsme hráli, třeba Lexingtonu, Fibbers nebo Cockpit vystupovaly legendy, ale teprve tady jsme si to naplno uvědomila. Je to dost neuvěřitelný, abych tak řekla."
,,Líp bych to asi nepopsal." souhlasil jsme a cítil jsem jak mě prostupuje pocit sounáležitosti a náklonnosti k někomu kdo prožívá to samé co vy.
Chvíli jsme si hezky povídali a když jsme se blížil k ,,Co takhle si spolu někam vyrazit až budem zpátky v Londýně?" tak se k nám s dupáním a funěním přidal Nate.
(,,Ježišmarjá," pomyslel jsem si ,,Je to sice můj nejlepší kámoš, ale jestli to takhle půjde dál, budu ho muset uškrtit.")
Z Nateova ,,To musíte vidět!", které nemohlo počkat ještě dvě minuty, se vyklubal Pete válející se na zemi s naraženou pánví pod uklouznutí po pódiem.
,,Sakra Pete, seš OK?" zeptal se ho Nate napůl vážně, napůl s úšklebkem
,,Já nevím."zafuněl Pete ,,Je možný si zlomit prdel?"
Naštěstí to rozchodil, tak jsme mohli odehrát koncerty v Glasgow a Edinburghu (Wee Red Bar). Další den jsme jeli tu dlouhatánskou cestu ze Skotska do Brightonu. Taky jsme dojeli pěkně utahaní, ale vystoupení s Pipettes v Concorde 2 se povedlo. O tři dny jsme se vrátili do londýnského Lexingtonu s Lucky Soul, Pipetami a Montt Mardie. Pak už jsme měli volno. Líbilo se mi křižovat zemi a byla to skvělá zkušenost, ale už jsme se z toho cítili HODNĚ utahaní.

The Glove Puppets - část třetí

2. října 2010 v 12:19 | Tomáš Macháček
Zavolal jsem tedy jediné osobě, která mi podle mě mohla pomoct - Rose - a domluvil si s ní schůzku. Prošli jsem kus Hyde Parku, dali si kafe a já jí vyprávěl jak jsme s kapelou postoupili. Taky jsem jí půjčil empétrojku s několika nahrávkami a nedočkavě čekal až si ji poslechne.
,,Páni! To je dost dobrý!"
,,Takový byl záměr." usmál jsem se s úlevou.
Pustil jsem se do líčení našich starostí a problémů dokud byla v nadšené náladě.
,,Hmmm. Víš klidně bych ti nabídla zastoupení v mým labelu, ale jednoduše nemáme dost peněz, abychom zafinancoval celou produkci alba. Časy jsou zlý, však víš."
,,Rosie, zlatíčko, já s tím tak trochu počítal a proto jsem tě chtěl spíš požádat jestli bys nás nepředstavila Lucky Soul. Rád bych k jejich labelu nebo možná k Elefantu. Ale samozřejmě to bylo od tebe moc hezký."
,,Vida ho, vyčůránka." rozesmála se Rose ,,No, seznámit bych vás asi mohla. Pokud vím tak dvacátýho prvního mají vystoupit v Barfly. Chtěla jsem se tam jít podívat. Hraje tam i Nick Evans a Theoretical Girl. A že jsi to ty, tak ještě nabízím hrát se mnou osmnáctého v Enterprise."
,,Nech mě hádat. ty budeš hlavní hvězda a my ti budem dělat předskokany, co?"
,,Vážně jsem tak průhledná?" ušklíbla se Rose ďábelsky
Jo, Rose, tohle bylo vážně průhledný. Ále co. Odehráli jsme dobrý koncert a Rosino publikum nás přijalo nadšeně.
O tři dny později jsme já a Rose Vyrazili do klubu Barfly. Byl to skvělý večer. Lucky Soul jsou jednou z našich největších inspirací, jestli víte co tím chci říct. Prostě popík jako řemen zazpívaný andělským hlasem Ali Howard. Co víc si může jeden přát?
Po skončení jejich setu jsem se s Rose protáhli do zákulisí.
,,Ali! Počkej na nás!" zavolala Rose. Lucky Soul a The Pipettes (ty původní i ty nové) byli staří známí a největší kámoši, proto jsem chtěl pomoct od Rose.
,,Rose! To jsem nevěděla, že máme tak vzácné hosty."
,,Víš, že si vás vždycky ráda poslechnu, ale dneska tu jsem i z jinýho důvodu. Tohle je můj kamarád z Brightonu Tom Watson. Jeho kapela je fakt skvělá, ale potřebovali by trochu pomoct s labelem a tak."
,,Asi bude nejlepší když dojdu pro Andrewa." řekla Ali a s úsměvem se na mě podívala. Andrew Laidlaw je tak trochu můj hrdina. Když idiotské komerční labely odmítaly Lucky Soul kvůli tomu, že "zní trochu moc šedesátými léty" tak prostě založil Ruffa Lane Records. Prošli těžkými časy, ale díky tvrdé práci zastupuje dnes Ruffa Lane čtyři umělce a Lucky Soul mají fandy po celém světě.
,,Teď už je to jen na tobě, frajere." mrkla na mě Rose a poodešla kousek stranou vykecávat se s Ali, která se vrátila s Andrewem.
Musím říct, že Andrew byl velmi zdvořilý a trpělivě mě vyslechl. Dal jsem mu empétrojku narvanou našimi výtvory a on mi slíbil, že si to poslechne a dá mi vědět. Na férovku jsem mu řekl, že bychom rádi i k Elefant Records a on mi na férovku řekl, že upsání se u dvou labelů by pro kapelu nemuselo být nejvýhodnější, tak ať si rozmyslím, jestli by nebylo lepší být jen u Elefantu. Co se mě týkalo, měl jsem jasno. Pak jsme ještě prohodili pár slov o dnešním koncertu a rozešli se.
Těch pár dnů čekání bylo zkouškou pro moje nervy. Mobil ke mně skoro přirostl, spal jsem s ním pod polštářem a kdyby to bylo možný tak se s ním i sprchuju.
Zbytku kapely jsem zatím nic neřekl. Co kdyby to nevyšlo? Jednou, když jsem takhle zrovna hypnotizoval svůj mobil, mi ten křáp začal zcela nečekaně zvonit. Chvilku jsem tomu nechtěl uvěřit, pak jsem se naštěstí vzpamatoval a zvedl ho.
,,Nazdar, tady Andrew. Poslechl jsem si ten váš materiál a fakt se mi to líbilo. Něco v sobě máte. Ještě bych vás rád slyšel naživo."
,,No…ehm…my teď žádný vystoupení naplánovaný nemáme." vykoktal jsem
,,Co kdybych vám koncert domluvil? Třeba Bar Academy v Islingtonu?"
Souhlasil jsem, pořád ještě trochu roztřeseně. Zbytek kapely jsem informoval, že nás čeká koncert. Neřekl jsem jim podrobnosti, nechtěl jsem aby byli nervózní, poněvadž já už nervózní byl.
Tak tedy vystoupení v Bar Academy. Okamžik pravdy. Ať už se mi to zdálo nebo to tak doopravdy bylo, měl jsem pocit, že líp jsme snad ještě nehráli. Mí spoluhráči si bezstarostně sklízeli nástroje zatímco já trochu roztřeseně zamířil k Andrewovi. Jen se pousmál a povídá:
,,Tak se zítra stavte a sepíšeme tu smlouvu. Myslím, že ani s Elefantem by neměl být nějaký problém. Prostě, vítejte do rodiny."
Byl to pocit jako kdybych vyhrál pro Anglii světový pohár. Nic tu chvíli nemohlo zkazit. Andrewovi jsem poděkoval a rozloučil se s ním.
V zákulisí byla celá banda i s Royem. Vřelo to ve mně, ale podařilo se mi jich vcelku nenuceně zeptat, jestli by se jim líbilo mít smlouvu. Už jsem ale nedokázal udržet vážný obličej a začal jsem se děsně tlemit. Okolí jako by vybuchlo. Děsně hulákali, ale zároveň ze mě tahali jak jsem to udělal.
,,Všechno co umí jsem ho naučil já." zachechtal se Nate
Vytáhli jsme na monstrózní pařbu. Byla to úplná Drinkiáda, Zombiebraní a Chlastfest 2009 v jednom.