I´m the solution to music pollution

The Glove Puppets - část první

2. října 2010 v 12:19 | Tomáš Macháček
Jmenuju se Tom Watson a moje kapely The Glove Puppets si už stihla získat fanoušky po celém světě, tak jsem si řekl, že je na čase povědět vám jak jsme se dostali tam kde jsme.
Všechno to začalo u mne, samozřejmě. Chtěl jsem hrát hudbu, co si jenom pamatuju. Pro kluka z Brightonu to byla snad ta nejpřirozenější věc na světě. Místní hudební scéna je velmi bohatá a může
klidně soupeřit s mnohem většími městy. Já a mí kamarádi jsme obykle vyrazili do ulic a akustikami, coverovali slavné písničky nebo zkoušeli vlastní výtvory a snili o tom, že jednou budume hrát regulérně v některém z klubů nebo dokonce při Great Escape festivalu. V Brightonu hudba není jen hobby, je to velmi často životní styl. Asi tu máme něco zvláštního ve vodě, po čem nám tu rostou samí muzikanti. Stejně jako ostatní jsem většinu kapesného utrácel za vstupenky nebo na blešácích za vinyly Ronettes a jiné kousky.
Další plus toho, že pocházím z Brightonu je známostech. Znám se s Robertem Barrym (známějším spíš jako Monster Bobby), hrával jsem s klukama z The Perils, kamarádím s Tomem Dougallem a taky s The Pipettes, protože jsem chodil na jejich koncerty ještě než se proslavily. Jasně, samo o sobě mi to kapelu nezaloží, ani mě to nenaučí psát písničky, ale je to výhra pro získávání informaci a zkušeností.
Moje dětství a dospívání v Brightonu probíhalo šťastně a spokojeně. Jak už to tak bývá, všechno se převrátilo vzhůru nohama v rekordně krátkém čase. I když jsem byl ochotnější přestat dýchat, než přestat hrát, tak rodiče to neviděli stejně a chtěli mě poslat na vysokou. Nakonec jsem se nechal přemluvit, ale schválně jsem se přihlásil na školu do Londýna, abych mohl dělat hudbu tam.
No, představoval jsem si to dost romanticky, ale skutečnost byla hodně jiná. Najednou jsem byl v cizím velkoměstě, kde jsem nikoho neznal. Daleko ode všech kamarádů, k hudbě jsem ještě ani nečichl a už začal jsem uvažovat, jestli jsem udělal dobře, když jsem odešel z Brightonu.
Naštěstí jsem neměl čas to rozebírat hlouběji, musel jsem si hledat nějaký bydlení, protože koleje mi připadaly děsně neinspirativní a omezující. Ani nevím jaký jsem měl štěstí, když jsem narazil na jeden zajímavý inzerát. Znáte to. Občas takové maličkosti změní váš život k nepoznání.
,,Kytarista, který potřebuje hrát a jeden budoucí právník, který mu dělá publikum hledají spolubydlícího, kterýmu nevadí hudba a rámus, ze kterého hudba teprve vzniká"
To bylo něco pro mě! Blízko do školy, rozumná cena a hlavně snad i lidi ochotní tolerovat moje hraní. Jel jsem tedy do Greenwich omrknout situaci.
Když jsem dorazil na místo určení a zazvonil, tak se otevřely dveře a na ulici se vyvalila melodie Mazzy Star. Ve dveřích stál vyhublý a trochu bledý chlapík. Tak jsem poprvý uviděl Natea Hopkinse. Tenkrát jsem měl takový prchavý pocit, že půjde o pohodovýho týpka, ale to jsem ho ještě dost podcenil.
Že jsem kápl na správnou adresu jsem poznal, když se můj budoucí spolubydlící začal ujišťovat, že mi nevadí hra na kytaru, případně často hrající hudbu a pak mi začal jmenovat kapely, které poslouchá.
,,Nevím, jestli víš o koho jde, ale poslouchám třeba Hope Sandoval, The Pipettes, Lucky Soul nebo třeba Teenage Fanclub."
,,To si ze mně děláš srandu, ne? Přesně tyhle poslouchám i já!" vyjel jsem překvapeně
Nate mi představil ještě druhého spolubydlícího Roye Perryho.
Nate pocházel z Newcastlu, ale odešel, protože tam není moc dobrý prostředí pro hudbu, kterou hraje a poslouchá. Teď se poflakoval po londýnských klubech a hrál co jen se dalo, kde jen se dalo.
Roy, student práv v posledním ročníku, pocházel z Ketteringu. Na nic nehrál, ale jinak to byl velký fanda nezávislých kapel.
Říkal jsem si, že to není špatný začátek pro moji další londýnskou existenci. Pomalu, ale jistě jsem se sžíval s hlavním městem. Přece jen Londýn je místem plným příležitostí. Volno jsem trávil pilováním svýho hraní na sladký dřevo, zapisováním nových nápadů a poflakováním se po koncertech. Často jsme já, Nate a Roy někam vyráželi. Rychle jsme se skamarádili a stali se z nás vládci Greenwich.
Jednou jsem s Natem jamoval a už ani nevím proč mě to napadlo zrovna tehdy, ale řekl jsem si ,,Sakra, já chci vlastní kapelu". Jakmile mě to napadlo, tak mě to nepustilo. Proč jsem nezačal už dřív? Uvědomil jsem si, že Nate je kytarista, kterýho hledám. Ten maník se snad už narodil s kytarou v ruce a hlavou plnou riffů.
Zeptal jsem se ho přímo, jestli by do toho nešel se mnou. Chvíli si mě měřil pohledem, jako by hodnotil můj potenciál a pak kývl na znamení souhlasu. Chtěl jsem ho stoprocentně přesvědčit a tak jsem vytáhl svoje poznámky a nechal ho ať si to prostuduje. Vypadal o dost přesvědčeněji když skončil.
,,OK a kde chceš sehnat zbytek kapely?" zeptal se Nate ,,Jestli jsem tě
dobře pochopil, tak my dva obstaráme kytary. Pak ale ještě musíme obsadit zpěv, basu, bicí a klávesy"
,,Nooo…spoléhám hlavně na tebe. Teda myslel jsem, že to pro tebe nebude zas takový problém. Vždyť hraješ se spoustou muzikantů, navíc to tu dobře znáš"
,,Hmm, udělám co budu moct. Ty zatím hledej nějaký místo na zkoušení"
Jo, to byla moje první starost. Po složitých, doslova filozofických úvahách mě napadlo, že pro získání vhodných prostor bude nejsnazší nechat se zaměstnat v nějakém studiu. Sehnat práci nebyl zas až takový problém. Mixování cizí hudby je sice nudná a nic moc placená práce, ale měl jsem k dispozici profesionální zařízení. Teda samozřejmě až po pracovní době.
Nate měl jedno pro mě nesnesitelnou vlastnost. Když ho o něco požádáte, tak si dá hezky načas, a pak v nouzi nejvyšší vítězoslavně splní co slíbil. Jenže tenkrát jsem ho ještě neměl tak dobře přečteného. Takže po víc než 2 týdnech Nateovi evidentní nečinnosti jsem začal přemýšlet kde já seženu členy. Nechtěl jsem na Natea tlačit, ale už mě začínal štvát. Už jsem toho začínal mít plný zuby a chystal jsem se ho pořádně sprdnout, když se ten neřád se samolibým úšklebkem sám přihlásil a oznámil mi, že nejspíš našel to pravý ořechový.
Přiznávám, huba mi spadla až na zem. I když Nate začal upřesňovat podrobnosti, tak to pořád vypadalo nadějně.
,,Teda nepodařilo se mi sehnat zpěvačku" řekl tónem, který naznačoval, že bych si to mohl vzít na starost já.
,,To nic. Dáme si inzerát a uvidíme" mávl jsem rukou
Nate mi šel představit kandidáty do jednoho z greenwichských barů kam je sezval. Překvapilo mě, že obsazení je hodně mezinárodní.
Taylor Whitby - devětadvacetiletý bubeník původem z Nového Zélandu, co se do Londýna přiženil. Chvíli nehrál, ale jiný aspekty např. že měl kvalitní výbavu na kterou může pravidelně trénovat a taky bydlel nedaleko nás, dávaly šanci, že v kapele vydrží

Pete Andrews - sedmadvacetiletý baskytarista až Jižní Afriky. Pan Hezoun naší kapely. Doufal jsem, že do kapely nepřišel jenom kvůli balení fanynek. Nate mi řekl, že s ním párkrát hrál. Je trochu víc do jazzu, ale taky otevřený jiným stylům.

Lily Fox - třiadvacetiletá klávesista z Irska. Její příběh byl jednoduchý. S původní kapelou přesídlila z Limericku přímo do Londýna, ale jak už to tak bývá, rozpadli se a Lily začala hledat novou kapelu.

No, musím říct, že mě Nate příjemně překvapil. Vypadalo to na slibnou kapelu. Navzájem jsem se seznámili, já jim v krátkosti vysvětlil svou vizi a pak jsme všichni i s Royem společně vyrazili na tah.
Po tomto náborovém úspěchu jsem si byl jistý, že zpěvačku najdu snadněji než žvejkačku nalepenou na sedačce v metru. S Natem jsme sepsali jednoduchý inzerát. Londýnská indie popová kapela hledá zpěvačku atd.
Hlavně jsme zdůraznili, že nechceme žádné operní pěvkyně ani hraný americký přízvuk. Nehledáme žádnou Madonnu ani Christinu Aguileru.
V příštích několika dnech jsme dostali přes 300 e-mailů často s ukázkami. Uspořádali jsme několik konkurzů a…VŠECHNY zněly jako Christina Aguilera nebo Madonna. To se mnou dost zamávalo. Jen absolutní minimum (odhadem tak 2 procenta) uchazeček se dokázalo alespoň vzdáleně přiblížit našim nenáročným požadavkům.
Zdrceně jsem se poflakoval pošmournými ulicemi Londýna na přelomu listopadu a prosince v nějaké pošahané představě, že zpěvačky jen čekají na chodnících na angažmá.
Společně s Royem jsme ze zoufalství prolézali všemožný hudební kluby abychom zkusili zlanařit nějakou vycházející hvězdu indie scény, ale žádný zázrak se nekonal.
Jednou, zrovna když jsem se vracel domů z jednoho takovýho zátahu, stála u zvonků drobnější dívka s medově blonďatými vlasy.
,,Ehm ahoj…ty jsi Tom Watson, že?" zeptala se trochu ostýchavě
,,Jo, to jsem já" kývl jsem hlavou a zkoumavě si ji prohlížel
,,Já se jmenuju Amy Swift. Jsem tady kvůli tomu místu zpěvačky"
,,To je bezva!" řekl jsem nadšeně, protože jsem měl pocit, že tohle by mohlo být nadějné,,Máš teď čas? Rád bych tě slyšel něco zazpívat ve studiu"
,,No, vlastně ne. Za chvíli musím do práce, ale chtěla jsem se domluvit. Mohl by ses pro mě stavit? Končím v šest"
Amy pracovala v jednom známém knihkupectví. Slíbil jsem, že se pro ni zastavím.
Úplně jsem zapomněl, že já sám musel do studia, vydělat si nějakou tu libru. Zavolal jsem Nateovi ať laskavě doleze kolem šestý do studia, že mám možná zpěvačku. Pak jsem se pokoušel pracovat, ale dost dobře to nešlo. Hlavou mi pořád proudily plány. V mých představách jsme už vydali páté album a samotný Billy Bragg nás uváděl jako headlinery festivalu v Glastonbury. Pak jsem se opět probral do kruté reality.
Chvíli před šestou jsem vyrazil s věrným, ale poněkud opotřebovaným Fordem, který máme s klukama dohromady vyzvednout Amy. Cestou jsem ji začal zpovídat a tahat z ní rozumy.
Amy pochází z Canterbury, podle jejích vlastních slov "celkem nudný místo". Původně chodila na baletní školu kde evidentně probíhala dost přísná výuka, protože Amy to zmínila jen s velkou nechutí.
,,…asi když mi bylo patnáct, tak jsem si uvědomila, že ze mě nikdy balerína nebude. Dost mě to vzalo. Tak jsem se na to všechno vykašlala a objevila pití, kluky a rock´n´roll" zasmála se Amy.

Nate na nás už čekal, netrpělivý a prochladlý.
,,Sakra, málem jsem tu umrzl"
,,Kdo ti může za to, že se neumíš pořádně oblíknout, opičáku?"
Představil jsem Amy Nateovi a naopak. Pak jsem zavedl Amy do studia, dal jí texty a nahraný písničky, které ji měly vyzkoušet.
,,Tak jen v klidu, všechno si projdi a až budeš připravená, tak na nás mávni" instruoval jsem ji, možná víc nervóznější než ona.
,,Tak co myslíš?" zeptal se mě Nate ve vedlejší místnosti s mixážním pultem. Skrze sklo jsem viděl Amy jak si rozvičuje hlas.
,,Myslím, že pokud nám nebudu vyhovovat ona, tak máme pěknej problém"
,,Takže jsi přesvědčeném, že bude naše budoucí zpěvačka?"
,,No tak jistej si budu až zazpívá samozřejmě, ale něco mi říká, že jo. Takový ten pocit jsem měl i při hraní s tebou"
,,Jestli ti ten šestej smysl řekl, že jsem ten nejlepší kytarista široko daleko, tak to bych ho poslouchal, něco na něm bude" uchechtl se Nate.
Amy na nás zamávala.
,,Tak a jdeme na věc" zašeptal Nate a pustil Amy do sluchátek Lips Are Unhappy od Lucky Soul. Celý intro jsem se nervózně kousal do rtů. A pak to přišlo. Úplně mi to vyrazilo dech, Nate na mě jen užasle zíral. Amy měla pro naši kapelu úplně perfektní hlas. Silný a zároveň zranitelný, sladký i bodající. Tohle všechno plus ten pověstný x faktor navíc.
Nechali jsme ji zazpívat ještě pár písniček. Ne proto, že bychom byli na pochybách, ale proto, že jsme se nemohli jejího hlasu naposlouchat.
,,Tak co říkáte?" zeptala se nás nervózně
Nate se na mě podíval pohledem "Nemám slov"
,,Ehm….no, jak to říct?...my tě tady v podstatě na kolenou prosíme, přidej se k naší kapele"
Amy se rozzářila nadšením.
,,Jsem úplně vedle z toho co jsi předvedla…Jak to, že už dávno nemáš kapelu?" ovíval se Nate nějakými texty.
,,Když jsi dokončila první písničku měl jsem nutkání zeptat se tě, kde jsi byla celý můj život" dodal jsem.
,,Neblázněte!" smála se Amy ,,Až takový dojem jsem udělat nemohla…Nebo, že by ano? Prostě jestli mě berete, tak mám děsnou radost!"
Jó Amy, nápodobně.
Ten den jsem šel spát s mnohem lehčí hlavou.
Seznámil jsem Amy se zbytkem kapely, nahrál jsem pár svých nápadů. Ani nevím jak to uteklo, ale už jsme tu měli vánoční prázdniny a já jel domů. Nate si moje nahrávky vypůjčil s tím ,že se pokusí něco s něma vymyslet.
Odpoledne jsem odjel z Londýna rychlíkem do Brightonu a doufal jsem, že až se vrátím, moje kapela tam ještě pořád bude.


Popravdě řečeno po Brightonu se mi už hodně stýskalo. I když teda v Londýně jsem se už hezky zabydlel.
S rodičem jsem oslavil Vánoce a mezi nimi a Silvestrem jsem se poflakoval se starými kamarády po městě. Tuhle část roku jsem měl rád, protože ulice byly skoro prázdné, jak od turistů, tak od místních a my měli celý Brighton pro sebe.
Jednou jsem se takhle s Tomem Dougallem poflakoval po barech a na kohopak to nenarazíme? Tomova starší ségra Rose, tu jsem prostě musel pozdravit.
,,Ať je ze mě death metalista jestli tohle není naše slavná Rose"
Rose si mě přeměřila pohledem.
,,Páni! Tom Watson! Tebe jsem neviděla ani nepamatuju. Myslela jsem, že jsi někde v Londýně…?"
,,Taky jsem" kývl jsem ,,Akorát teď na svátky jsem přijel. Mimochodem, tvůj brácha je hroznej žvanil, víš to? V každým případě jsem rád, že jsi na mě nezapomněla."
,,Jak bych mohla zapomenout na prvního fanouška, který mě požádal o autogram?" řekla Rose v narážce na staré dobré časy. Chvíli jsme vzpomínali, pak ze mě začala tahat rozumy. Pověděl jsem jí o svý kapele, dost jí to zajímalo.
,,No vida, tak ty máš vlastní kapelu. Já věděla, že budeš dělat v hudbě, to snad jinak ani nešlo. Tak mi třeba jednou budete dělat předkapelu." ušklíbla se, tak jak to umí jen ona a vypadá při tom trochu ďábelsky.
,, Nebo ty nám" oplatil jsem jí kompliment
Po chvíli se zvedla, že už půjde a jestli ji nechci doprovodit. Jasně, že jsem souhlasil. Jednak jsem gentleman jak vystřižený z harlekýnek, jednak byla teď řada na mě dovědět se nějaký ty novinky.
Venku bylo chladno, ale příjemně. Rosehodně jsme nikam nepospíchali, tak jsme jen tak bloumali ulicemi, vykládali si a smáli se.
,,….á Rose, kdybys tak věděla kolikrát jsi mi zlomila srdce…"
,,Cože!" vyjela překvapeně ,,Tak povídej, to si musím poslechnout"
,, No dobrá, bylo to jen dvakrát, zato ale pořádně." svěřil jsem se ,,Poprvý když jsi začínala v Pipettes, to jsem v tom byl až po uši."
,,Že ses nikdy nezmínil?"
,,Jo, já a starší ségra mýho kámoše" uchechtl jsem se ,,Hvězdy nám evidentně nepřály"
,,A podruhý?"
,,V tom druhým případě nejsi úplně sama. To bylo, když jsi ty a Becki odešly z kapely."
,,Uf! Čekala jsem kdy to přijde. Bylo mi jasný, že některým fandům to bude dělat problém."
,,Ale mě to nevadí…no, spíš bych řekl, že se s tím vyrovnám. Jen chci říct, nemůžeš si přece myslet, že jako kapela všechny ohromíte a všichni si vás zamilují a pak si jen tak v klidu odejdete."
,,No tak se tobě a všem ostatním fandům omlouvám" uchechtla se Rose ,,Doufám, že nepláčeš po večerech do polštáře?"
,,Ne, ale moc daleko jsem k tomu neměl" ušklíbl jsem se a sledoval jak se Rose chláme.
,,Tak teď se mám před spaním čemu smát. Mimochodem, to že jsem odešla z kapely ještě neznamená, že už nedělám hudbu."
,,Asi si myslíš jak mě teď nepřekvapíš, ale jistou náhodou je ze mě vlastník singlu "Another Version Of Pop Song" od jisté slečny Dougallové."
,,Ty máš můj singl!?" vypískla ,,Sakra, tak to jsem nečekala. Dostal jsi mě. Víš, myslela jsem si, že budeš vědět jak se teď věci kolem nás mají, ale přímo mít můj singl…Pořád jsem čekala, že začneš o tom co dělám a tak. A ty mě necháš škvařit se ve vlastní šťávě."
,,To máš za ten odchod. Ještě musím vymyslet něco pro Becki, až se mi teda dostane do rukou."
,,Zaprvý, jseš neřád. Zadruhý, pořád jsem se nedověděla co říkáš na moji práci"
,,No jo. Nedokážu tě dlouho trápit. Rose, je to skvělý. Co skvělý? Vynikající. Piš víc písniček jako je tahle. Už teď se nemůžu dočkat alba."
Rose se rozzářila jako sluníčko.
,,A jaký to vůbec pro tebe bylo, začít psát vlastní písničky?" zajímal jsem se
,,To víš…Chvíli mi trvalo než jsem vypustila úvahu typu "Co by na tuhle písničku řekl Bobby?". Pak jsem si to ale začala užívat, jo."
Došli jsme až k Rose.
,,Budeš tady i na Silvestra?" zeptal jsem se
,,Vypadá to tak" kývla Rose hlavou
,,Tak to se možná ještě uvidíme."
,,Možná i v Londýně. Teď tam budu bydlet, aspoň nějakou dobu. Třeba se někdy přijdu podívat jaký pokroky dělá tvoje kapela."
,,Bezva. Já zas přijdu na tvoje koncerty, teda jestli hodláš vyrazit na šňůru…?"
,,Určitě, přinejmenším v létě bych chtěla."
,,Tak fajn. Zatím se měj, Rose. A pamatuj! Fanoušci nikdy nespí!"

Ve zbývajících dnech roku 2008 jsem si zjišťoval novinky z brightonské nezávislé scény. Kdo od kapel odešel, kdo přišel, kdo se dal s kým dohromady a co začali hrát. Prostě normální drby. Část Silvestra jsem strávil s Rose, kdy jsme se přesouvali od jedněch známých ke druhým. Odpočítali jsme poslední vteřiny starého roku a nový rok přivítali jásáním a pár sklenkami alkoholu nejasného původu a složení.
Tím ale moje návštěva Brightonu skončila. Bylo to hrozně fajn vidět starý kamarády, rodiče a Rose, ale jen jsem si pořádně uvědomil, že moje (alespoň blízká) budoucnost je v Londýně. Mám možnost vytvořit něco pořádného, tak se do toho musím dát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Kraken The Kraken | 6. října 2010 v 22:08 | Reagovat

Ách! Pánové Tom Watson, Nate Hopkins & Roy Perry mi totálně učarovali! Stejně tak stěhování z Brightonu do Londýna, Vánoce zpátky doma a uvědomění si jakési sounáležitosti a obrovských šancí v tom bláznivým velkoměstě. A strašně Tomovi závidím kontakty se všemi perlami britské nezávislé scény, zvláště Rosay byla hrozně roztomilá;) Kapela se rozjíždí, vypadá to na slibnou budoucnost, ale trošku cítím, že moc jednoduché to nebude (i když blonďatá panenka Amy se zdá být jako rozená indie star). Ale ať na mě padaj palačinky ze stropu, jestli tohle nebude velkej divokej příběh^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama