I´m the solution to music pollution

Prosinec 2010

Lanie Lane, The Vaselines, Mudhoney

28. prosince 2010 v 2:03 | Tomáš Macháček
Tak tu máme opět pěkně různorodou sebranku...ehm...sbírku umělců.

Lanie je dalším důvodem proč bych se měl stavit v Austrálii. Přece jen tam mají docela dost zajímavých hudebníků. Slyšeli jste ode mne už pár věcí, které se orientovaly od padesátých let dále, no tak tady padesátými léty víceméně končíme. Zlatá éra 30., 40. a 50. let tedy převážně blues a JAZZ. Čumíte co? Ovšem je to velmi svěží hudba udělaná s humorem a nazpívaná barevným a pro tyto písničky naprosto pasujícím hlasem.


Hehe, ten australský přízvuk...


Pokaždý když mě napadne cokoliv s Austrálií, tak se mi v hlavě zjeví Jessie a Lisa. Pravděpodobně dvě nejnadanější (a rozhodně moje nejoblíbenější) Australanky. A že je jich v tý tramvaji vážně dost (i s Lanie).


Lisa taky skvěle coverovala Romeo And Juliet od Dire Straits. Tu kapelu moc nemusím, ale Lissie vdechla všem těm písním nový život a víc emocí než to kdy zvládli Knopfler a jeho banda (nemluvě o té staré bréce Madonně).


The Vaselines se letos vrátili s prvním studiovým albem po dvaceti letech. Páni, že se jim ještě chtělo :-P Obzvlášť Eugene se hrozně změnil. No, nikdo nemládne. A cool lidi stárnou v určitém smyslu jen pomalu, kdežto nudní lidi se už staří rodí.
Myslím, že neprozradím žádné tajemství když řeknu, že to byli velcí oblíbenci Kurta Cobaina a Nirvana coverovala některé jejich písně. Ani se nedivím. Poslechněte si jejich písně s nádherně jednoduchou strukturou a příjemně vlezlou melodií. Texty s dvojsmysly a často se sexuálním nábojem.
Jejich nové album (Sex With An X) stojí určitě za poslech a rozhodně si poslechněte klasiku jako Molly´s Lips, Son Of A Gun, Rory Ride Me Raw nebo Jesus Doesn´t Want Me For A Sunbeam.



Mudhoney jsou už taky legendy, tak byste se mohli trochu chytat, ne?
Zkreslený kytarový zvuk, punkrockové kořeny, originální texty a charizmatický hlas Marka Arma. To je Mudhoney. Btw. Markovi se připisuje i autorství na vzniku termínu "grunge", i když zde není původ úplně jasný.
V každým případě, zahoďte desky Pearl Jam, Alice In Chains nebo co vlastně považujete za grunge (a ve velké většině případů jde o prachobyčejný metal z předměstí) a chyťte se těhle maníků. To teprve poznáte ten pravý grunge, sráči...:-)
Mudhoney, to je bezprestřednost, radost z hraní, zdravé showmanství a hlavně nespoutaná živelnost o které si většina kapel může leda tak nechat zdát ve svých vlhkých snech. Takže se nedivte až půjdete na jejich koncert a publikum bude tak odvázaný, že skončíte během tří vteřin na druhým konci klubu.
Začneme už jenom písní Touch Me I´m Sick. I po více než dvaceti letech má ta písnička VŠECHNO co má správná písnička mít. Možná se už budu trochu opakovat, ale tohle grunge jak řemen.
A co takhle Sweet Young Thing Ain´t Sweet No More. Název přivozuje mírně znepokojující pocit. No, tahle píseň je hodně znepokojivá...holt zamilované písně pro duševně narušené jedince... Jen si poslechněte ty výkřiky Marka Arma, z toho běhá mráz po zádech. Poslechněte si Let It Slide, ukázku garážového stylu v celé své jednoduché kráse. Ovšem Mudhoney nejsou pouze znetvořený zvuk kytar a Mark Arm kvílící jako duše mučená v pekle. Píseň Good Enough vám rozšíří obzory. Suck You Dry je další věc, která mě úplně pohltila. Obzvlášť pochodový zvuk bicích. Víc mě do zajetí vzala jen basová linka skladby Love Buzz (cover od Nirvany), kdy jsem vydřel do podlahy obýváku rýhy vlastním čelem.
Hej, s uváděním dalších příkladů bych strávil mládí, tak ještě zmíním covery. The Money Will Roll Right In a Hate The Police. Tady si uděláte představu jak to na jejich koncertech vypadá. Navzdory zvukovým potížím se Mark Arm prohýbá ve svých typických pózách zatímco publikum poguje jako by to mělo být naposled...


Rok 2010 a vánoční ohlédnutí

24. prosince 2010 v 18:13 | Tomáš Macháček
Tak je to zase tady. Vánoce a konec roku. Úplně si pamatuju jak to bylo loni. Na noťasu jsem hledal podrobnosti o nahrávkách mých oblíbených kapel pro rok 2010 a v hlavě se mi rodil nápad na psaní recenzí. Maturita mě teprve čekala a....no, jsou přece jen svátky míru, tak si nebudeme připomínat tyhle hrůzy.
Teď je tahle část roku opět. Jen doufám, že vám moje příspěvky byly aspoň něco platné. No, Štědrý večer je tady. Už se nemůžu dočkat mámina bramborovýho salátu. Špica. Ale dřív než si poslintám klávesnici, malé hudební ohlédnutí. Podívám se, co mám nahrané v mobilu.
Allo, Darlin´ - vážně skvělá kapela, supr melodie a vůbec písničky a to ukulele se mnou šije.
Camera Obscura - poslední album bylo v loni, tak by mohli něco novýho vydat ať máme další legendy ze Skotska
Carry Nation - čichám, že mi Ježíšek nadělí nové album pod stromeček...
Lily Rae - no tak na tuhle mladou dámu jsem vážně zvědavý. Vydala jedno supr album, tak čekám na další výtvory.
Lisa Mitchell - mohl bych tady zkopírovat komentář k Lily, ne? Štve mě, že ji každý otravuje s tím, že byla v Australian Idol. Chtěla ukázat co v ní je, to přece není hřích. Spousta kapel se upsala obřím labelům za nechutných podmínek, ale někoho pořád evidentně baví vytahovat tohle! Lisa by se stejně proslavila tak jako tak. Místo v devatenácti by však vydala album třeba v dvaadvaceti. Jsem rád, že je už trochu známější a může tak celkem v klidu vytvářet vlastní hudbu. A na rozdíl od spousty jiných sice má smlouvu, ale její písničky jsou pořád upřímné a neslyšíte v nich "recyklovanou srágoru z hitparád". Teoreticky by 2011 mohlo být další album....prosím...
Lucky Soul - Letos sice vydali úžasné album, ale už dělají na dalším! To je rychlost, lidičky. Moji mazánci tedy nejspíš vydají album i v novém roce.
Monster Bobby - místo politiky, které se věnuje na twitteru by se pro změnu mohl věnovat novým písničkám někde ve studiu. Poslední album (pravda, skvělé) je z roku 2007. Update nutný!
Mudhoney - grungeové legendy, utvářející celý tento styl. Bez Mudhoney by Nirvana nebyla úplná. Bez Mudhoney by na světě bylo o dost míň potrhlých vtípků. Bez Mudhoney by nebyly bahenní války (Přeháním. Byly by, ale nevím nevím, zda by se našel někdo, kdo by odpaloval svou kytarou blátivé hroudy zpět na diváky tak jako to udělal Mark Arm v památné bahenní bitvě na festivalu v Readingu ´92). Bez Mudhoney...no snad si už umíte představit, že bez Mudhoney by to nebylo ono.
Pearl And The Puppets - tady je v podstatě jisté, že album brzy vyjde. Pearl má opravdu naběhnuto na to stát se slavnou, tak jsem zvědavý jestli i její další písničky budou nadále tak hezký.
Pete Green - tenhle týpek má docela srandovní písničky a zasloužil by si víc uznání...
Projectionists - další horký kandidát na vydání alba (nebo alespoň EP) příští rok. Což je jenom dobře, protože trpím akutním nedostatkem vitamínu B(ecki).
Rose Elinor Dougall - ano, i Rose vydala první album a už mluví o číslu dva. Snad se ho dočkáme, prvnímu albu trvalo celkem dlouho než se dočkalo vydání.
Soda Fountain Rag, Teenage Fanclub, The Indelicates, She And Him - všichni letos vydali své nahrávky a na příští rok nic nového neočekávám, ale kdo ví?
The School - opět letošní debut. O albu pro příští rok info nemám, tak asi smůla...
The Lucksmiths - kluci by mohli překvapit a dát se zase dohromady. Mrzí mě, že se tak dobrá kapela rozpadla.
The Pipettes - sice začínám pomalu přicházet na chuť Pipetkám 2.0, ale sakra vy moc dobře víte, že nejsem příznivec tohohle (pořád zajímavého) popu, ale s přísadou electro a disca. Další album skoro jistě příští rok nevyjde.
The Vaselines - po dvaceti letech teprve druhé studiové album. Eugene a Frances možná zestárli, ale jejich texty zůstaly pořád srandovní a plné dvojsmyslných narážek....Tak zase za dvacet let nashle :-D

S letošní nadílkou nových nahrávek jsem byl velmi spokojený a vůbec bych se nezlobil, kdybychom pokračovali i po Silvestru.
No a já se teď loučím. Ty dárky se samy nevybalí, že?

Lisa Hannigan, Kate Sloane, The Arrogants

21. prosince 2010 v 16:59 | Tomáš Macháček
Lisa Hannigan
Já vím, co se týká mých příspěvků nestává se to moc často, ale o Lise byste mohli slyšet už před tímto příspěvkem. Jde totiž o docela známou muzikantku. A taky si to zaslouží. Tento irský objev mě ponouká k hledání dalších talentů ze Smaragdového ostrova.
Lisa pracovala na spoustě věcí, ale nejpůsobivější je samozřejmě její sólová tvorba. Teprve před dvěma lety vydala své debutové album Sea Sew narvané indie folkovými písněmi. Některé jsou i se smyčci a piánem, a celkově Lisa Hannigan vytváří půvabně rázovitý zvuk.

Kate Sloane
Nadaná pianistka s velmi příjemným hlasem = další umělkyně, u které se nemůžu dočkat až vydá svou práci a u které mi nezbývá zatím nic jiného než viset na MySpace, aaaaachjoooooo....
Díky Kate jsem dospěl k názoru, že piána není nikdy dost. Snad mě neustálé znovupřehrávání jejích písní nepřipraví o čas vyhrazený pro psaní článků.
Takže si jdu pustit Call It Laziness If You Like a....vlastně všechno.

The Arrogants
Předem upozorňuji, že jsem našel dvě kapely tohoto jména. První je britská punková. Hraje docela slušně(a jde trochu do Oi! stylu), i když mezi mé top favority asi nikdy patřit nebude.
Druzí The Arrogants jsou popíkáři z Kalifornie. No, to jsem si trochu zjednodušil...V některých chvílích mi připomínají Lauru Watling, obzvláště hlas zpěvačky(která má mimochodem podezřele česky znějící jméno Jana Heller). Ovšem pak mě utvrdí v tom, že Arrogants jsou prostě Arrogants. Mimochodem tato pětičlená kapela je vše, jen ne arogantní. Působící mezi lety 1997 a 2005 stali se důležitou součástí scény pacifického pobřeží. Pak skončili, rodinné důvody převládly. Sakra, proč ten život tak utíká!? Na jejich oficiálních stránkách si můžete legálně stáhnout jejich písničky. Myslím, že se vám budou líbit

http://www.arrogants.com/songs.html

Laura Watling, Rose Melberg - plus jejich projekty (a že jich není málo)

18. prosince 2010 v 1:12 | Tomáš Macháček
Tenhle článek bude o dvou královnách twee popu

Laura Watling
Tweeeeeeeeeeeeeeee - ani tenhle výraz nemusíte mít rádi, ale snad uznáte, že ten kdo ho vymyslel, musel znát Lauru osobně. Jemný hlásek vzášející se až k oblakům a melodický popík - to je Laura Watling. Tato nadaná baskytaristka začínala s kalifornskou kapelou The Autocollants produkující fajnové popové písničky. Dalé spousta projektů jako např. Cartwheel, Casino Ashtrays, Evening Lights a In A Day. Vše v podobném duchu. Kapela Tears Run Rings se svým zvukem liší. Je označena jako tzv. dream pop. Jednoduše zvuk je trochu jako z jiné planety. A velké finále, Laura má i svou vlastní tvorbu. zahrnující LP, EP, singly i účast na kompilaci.
Laura a akty ve kterých hrála silně ovlivnili (především americkou) scénu nezávislého popu.

P.S. Toto je stránka, kde můžete stáhnout hudbu, na které se Laura podílela. Pokud se podíváte do seznamu, tak zjistíte, že je tam záplava dalších kapel. Osobně to tam mám v úmyslu totálně vyplundrovat.

Rose Melberg
Rose začínala v supr kapele Tiger Trap. Zvonivý kytarový zvuk a punkové postoje nemohly zakrýt Rosein sametový hlas a bolestně upřímné texty. Celá kapela byla předurčena k tomu stát se významnou silou indiepop/punkového hnutí v Olympii, ve státě Washington okolo labelů K Records a Kill Rock Stars. Bohužel, všechno dobré musí jednou skončit a to i Tiger Trap. Rose proto založila The Softies, její dost možná nejznámější projekt. Zároveň se angažovala ve výborném projektu Go Sailor!, ze kterého vznikla stejnojmenná deska. Rose však dále nezahálela a poskytla své vokály a bicí projektu Gaze.
Nakonec se zcela osamostatnila a začala skládat pro vlastní hudební dráhu. První parádní album Portola bylo vydáno už v roce 1998. Další následovalo až o osm let později - Cast Away The Clouds. Zatím poslední bylo vydáno 2009 - Homemade Ship
Ve svých vlastních písních už přechází do folku, i když stále s twee nádechem.
I Rose a všechny akty ve kterých hrála ovlivnily celou popovou scénu pro generace dopředu. Na rozdíl od Laury, která hraje v kapele Rose zatím stále aktivně vydává další písně na které se můžeme těšit.

The Booze, Gwenno, Line And A Dot

15. prosince 2010 v 23:52 | Tomáš Macháček
The Booze
Pokud hledáte retro sound blues a chtěli byste zpátky dobu Mods, tak dál hledat nemusíte. The Booze nabízí tohle všechno. Americká odpověď (pravda, s velkým zpožděním) na The Animals. Nekecám, jejich zvuk bych tipoval do roku 1962. A je fakt, že mám slabost pro retro. Nejvíc se mi do hlavy dostaly písně Hey Amy a There Goes My Girl

Btw. Randy Michael spolupracoval na projektu Electric Blue s Rebeccou Stephens (ano Becki!!!!) a vznikly z toho úžasný písničky. Jednu písničku nahrál taky s Gwenno (ano TA Gwenno) a ta zní taky skvěle, takže...


Gwenno
Nejznámější jako Gwenno Pipette (vlastním jménem však Gwenno Saunders). Technicky sice ne ta úplně nejpůvodnější členka kapely (tou byla Julia), ale stále jediná, která se objevuje na obou albech.
Nicméně tato lovely Welsh blondie není jen Pipetkou, ale má i svou vlastní tvorbu, které se věnovala ještě před pipetováním.
Vzhledem k tomu, že ovládá krásné keltské jazyky velštinu a kornštinu vystupovala i v programech velšsko-jazyčné televize. Ovšem zpět k hudbě. Právě ve velštině, kornštině a angličtině nazpívala dvě EP - Môr Hud a Vodya, předtím než se přidala ke kapele. V roce 2007 také dala volně ke stažení minialbum U&I, které si díky mé nekonečné dobrotě můžete v klidu poslechnout na Youtube.

I když Gwenno dělá pop, tak to ve většině případů nezapomene ochutit dávkou elektroniky. Někdy víc, někdy míň.


Line And A Dot
Pod tímto jménem vystupuje jedno nadané děvče jménem Sarah. Opět příběh podobný spoustě jiným. Ve dvanácti začala hrát na kytaru, inspirovala se jinými písničkáři a složila vlastní supr písničky, které snad již brzy budou vydány, protože jsou tak nějak...ehm...supr. Těšíme se, já i mé nepočetné publikum...:-D

(Nevím jestli ze mě někdy bude kritik, když většinu věcí pořád chválím. Sakra musím taky víc kritizovat. Snad kdybych sem psal o Alice In Chains...Moc snadné. Co takhle rádoby popové baleríny? The Like jsem už okomentoval. Sice ne nijak tvrdě, ale počítá se to ne? Musím být tvrdší, musím!!!)

Kiwi hudba

7. prosince 2010 v 22:55 | Tomáš Macháček
Bylo nebylo. Jednu nedávnou sobotu mě z ničeho nic napadlo, že vlastně nevím nic o novozélandské hudbě. Takové náhlé osvícení vždycky něco znamená. Zadal jsem tedy do jednoho nejmenovaného vyhledavače "new zealand music" a vypadla stránka jedné nejmenované internetové encyklopedie. Oddíl "Dunedin Sound" vypadal obvzlášť nadějně. Sice mi kdesi vzadu hlavy zazvonil alarm, který mě chtěl varovat před dalším "Seattle Sound", ale naštěstí se ukázalo, že Dunedin má blíž k filozofii Olympie a je docela pohodový. Asi proto, že je novozélandský a nebyl nikdy v úplném středu děje (ale přesto bohatě přispěl).
Pokud máte zájem (nejen) o dobré DIY kapely z (převážně) osmdesátých let, tak tady máte docela pořádnou zásobárnu, která by vás měla na chvíli zabavit. Jsem si jistej, že tam najdete dost kapel, který se vám budou líbit (a možná i nějaký, který se vám líbit nebudou, ale takový je holt život). A není možné vynechat zmínku o legendárním labelu Flying Nun Records, který byl (a svým způsobem stále je) vlivným prvkem tamní hudební scény.
Nejvíc mě asi dostali The Verlaines. Byl to takový ten jasný poslech, kdy mě hned první písnička uchvátila. Ta první písnička se jmenuje Pyromaniac a přímo si říká o to, abych si ji dal na Seznam písniček, který musím coverovat. Vůbec The Verlaines nabízí zajímavou strukturu písní. Možná to bude tím, že Graeme Downes je učitel hudby na univerzitě. V každým případě tato kiwi kapela mě velmi slušně potěšila a můžu jen doporučit.


The Scavengers ke zvuku Dunedinu nepatří, jsou to totiž (převážně) punkeři. (Tak jsem se konečně dostal k tomu, že jsem napsal o punkové kapele juchuuu). Ovšem i laik pozná, že se nejedná o "čistý" punk, což je jen dobře, aspoň nezní jako kopie svých britských současníků. Zvuk garážového rocku a vliv glamu je tu slušně cítit. No, jsem rád, že jsem je našel a vy se připravte, že časem (snad) bude na tomto blogu přibývat mých punkových příspěvků ;-)


Tiny Ruins (+ Singer Of Songs) zase představuje návrat k folku a popu (sorry, prostě jsem neodolal). Hollie je Tiny Ruins a Tiny Ruins je Hollie. Jasné? Jasné!
Je to ten starý a tolikrát známý příběh o tom, že tu máme další talentovanou písničkářku, která by si zasloužila být mnohem známější. Hledejte a naleznete její MySpace účet, neboť nekonečné je milosrdenství mé.
Původně jsem měl v úmyslu zůstat jen u Kiwi hudebníků, ale když už jsem zmínil Tiny Ruins, tak musím zmínit i Singer Of Songs. Kdesi v městě Barcelona je domácí studio, tam hraje chlápek a pár jeho přátel. Co vlastně potřebujete vědět víc? Opět odkazuji na MySpace stránky.