I´m the solution to music pollution

Únor 2011

Joe Lean & The Jing Jang Jong, The Perils, Teenage Fanclub

28. února 2011 v 0:05 | Tomáš Macháček
Dneska půjdeme víc do indie rocku.

Joe Lean & The Jing Jang Jong
Téhlé kapele bych klidně udělil titul "Nejpodivnější jméno pod sluncem". Původně se sice jmenovali Joe Lean And The Tantrums (záchvaty vzteku), ale tím si sotva polepšili. No, Joe býval původní bubeník Pipetek, ale odešel právě, aby se mohl věnovat této kapele. A právě v této kapele hrál i Tom Dougall až do doby než se vydal ségře na pomoc.
Tak tedy, navzdory VELKÉ podpoře NME a festivalovému úspěchu (Glastonbury, SXSW, Pukkelpop) se nikdy nedohrabali k tomu vydat album, i když tedy už bylo nahrané a promo kousky byly poslány kritice. Nicméně, zakoupit se dá, což je vcelku zajímavá situace. A do čeho byste vlastně šli? No, jde o takový ten známý kytarový zvuk, kterým je Británie tak proslavená. Já osobně jsem poněkud na vážkách, což v případě hudby vážně nesnáším. Ani recenze na ně mi moc nepomohly. Polovina lidí tvrdí, že jsou to namyšlení parchanti, co obšlehli co se dalo. Druhá polovina zase zastává názor, že jde o normální kluky hrající celkem slušné písničky. Obě poloviny údajně čerpají z vlastních zkušeností...Tak co Joe Leane, Jingu, Jangu a Jongu? Budete hrát kovboje nebo indiány? Ačkoliv jsem našel v jejich hudbě nějaký ty světlý místa, celkově mi to připadá poněkud nemastné neslané. Chybí mi trochu osobitější projev, klidně bych je mohl zařadit do tuctu dalších indierockových kapel, které neurazí, ale taky se vám zrovna nevryjí do paměti. Nejlíp se mi poslouchalo asi Lucio Starts Fires a Dear Rose. Za podívanou stojí určitě Joeovy taneční kreace při živých vystoupeních.



The Perils
Hej, tahle brightonská kapela má celkem náběh. Svižnější songy z jejich debutového alba Good People Do Bad Things na mě udělaly docela dojem.
Frontman vypadá jako Robinson Crusoe, nicméně bych se nedivil, kdyby se tato rocková formace doopravdy proslavila. S chytlavými songy jo Give Me A Reason, The River nebo Be Your Peril to snad ani jinak nedopadne.

Teenage Fanclub
Už bylo právě tak akorát načase, abych o nich něco napsal. Legendární skotská kapela, působící více než dvacet let s poněkud notoricky pozitivními či až sentimentálními songy, předznamenávajícími příchod Britpopu, avšak nabité mnohem větším šarmem a opravdivostí. Co taky čekat od kapely, která dodnes inspiruje spoustu indie muzikantů?


L7, Babes In Toyland, Bikini Kill

27. února 2011 v 22:32 | Tomáš Macháček
Tak sakra, myslím, že je právě čas ukázat, že holky umí grunge, punk nebo (dosaďte si libovolný žánr) přinejmenším stejně dobře (a narovinu, často i mnohem lépe) jako jejich kolegové s visícím nářadím...

L7
Jooo lidičky, dobrý grunge není jen Nirvana. Není to dokonce ani (jen) Mudhoney. Pearl Jam a spol. ani nezmiňuju.
Začínající s punkem/hardcore se tato kapela stala jednou z vlajkonošů grunge. V pozdějších letech přibýval metalovější sound (řekněme tak od alba Bricks Are Heavy). Tyhle muzikantky umí vyčarovat sakra špinavej a hutnej zvuk spolu s nekompromisními texty. Donita se mimojiné proslavila tím, že na Readingu 1992 během bahenních válek mrskla po nejhorších narušitelích svým použitým tamponem. Drsná holka...
Písně k poslechu: Pretend We´re Dead (tu možná poznají fanoušci GTA San Andreas), Wargasm, Fuel My Fire, Shove...

Don´t hate us coz we´re beautiful


Babes In Toyland
Když jsem poprvé objevil tuhle kapelu a speciálně Kat Bjelland oblečenou v šatičkách pro panenky, s hlasem jako malá holka, kterou někdo pěkně nasral a teď to všem vrací svými psychotickými výkřiky...veděl jsem, že jsem pěkně v prdeli...

Myslím, že Courtney Love tu někomu dluží basu piv za inspiraci

To se poslouchá samo

Taky máte chuť si decentně zapogovat? Házet hlavou v punkových otřesech? Nechat se obětovat na oltáři? Tak co? Máte?


Bikini Kill
Velmi významná kapela, známá svými radikálně feministickými texty a nadupanými koncerty a jejichž hudbu produkovala i Joan Jett.
Po Kat možná budete mít problém uvěřit, že existuje ještě jiná zpěvačka schopná vyždímat svoje hlasivky, ale taková je holt Kathleen Hanna


Deset věcí nutných pro přežití každého kritika

24. února 2011 v 22:23 | Everett True
Přeložil Tomáš Macháček
1. Nikdy není příliš brzy/pozdě pro kohokoliv posoudit album
2. Jste kritik. Ne fanda, ne blogger, ne pisálek. Kritik! (já bývám většinou vše uvedené, ovšem málokdy kritik)
3. Nikoho nezajímá snaha, kterou kapela do vkládá do toho udělat kus muziky. JE TA MUZIKA DOBRÁ???
4. Koho zajímá kolik času máte na posouzení toho kusu muziky? Ohodnoťte to krucinál. Dělejte svou práci.
5. Moc dlouho to nezabere, udělat si vlastní názor.
6. Jestli nemáte důvěru ve své vnitřnosti až přijde první reakce, neměli byste psát o hudbě.
7. Neměli byste si dělat starosti ohledně optimalizace vyhledávače. Ale určitě nezahazujte mapu složení návštěvníků vaší stránky
8. Hudební žurnalismus není mrtvý. Způsoby jak se k němu přistupuje se mění stejně jako se mění přístupy k hudbě.
9. Nejste parazit. No...konkrétně VY asi jo, protože jste pěkní xxx a nemáte vlastní nápady, ale to samé se dá říct o většině hudby.
10. Není nic špatného na tom mít odlišné názory.

Reni Lane, The Kooks, Razorlight

18. února 2011 v 1:09 | Tomáš Macháček
Ha! Dneska budu zlej a docela se na to těším. Ach ta moc psát si co chcete...U mě aspoň víte, že tomu věřím a stojím si za tím...

Reni Lane
Bývalá členka The Like. Už tohle vyvolává temné předtuchy, ale ok, dal jsem šanci jejímu materiálu a...potvrdilo se mi, že byla v The Like...
Pravda, její vlastní tvorba se orientuje trochu jiným směrem. Už to není jen snaha o (převážně) popové melodie. Celkově nemůžu říct, že bych byl nějak odvázaný. Její album Ready (2010) mi připadá průměrné, i když s pár songy, které mají potenciál stát se často hranými v rádiích (kdo, mě zná, tak ví, že to není automaticky nějaká pochvala). Reni má docela slušný hlas, to jo. Nevím, nechci dělat hned tragické závěry, její tvorba se může ještě hodně změnit, ale prostě mi to připadá jako nic moc výtvor. Znám spoustu hudby, ze které mám mnohem lepší pocity. Ovšem jak můžu doopravdy hanit Reni Lane, když po světě běhají takové hnidy jako Lady Gaga nebo Justin Bieber páchající hromadná zvěrstva na naší soudnosti?


The Kooks
Upřímně, potřebujete k tomu vůbec nějaký komentář?
To nejlepší co o nich můžu říct je, že pochází z Brightonu. Opovažte se je ale někdo označit za největší Brightonský příspěvek! To bych si vás našel, ať byste se schovali kdekoliv. I kdyby jste jeli do Indočíny, tak v míse s rejží bych byl schovanej já, abych vás uškrtil svýma sluchátkama.
Johnny Borell z Razorlight o nich řekl, že dělají singly jen proto aby je dostali víc vysílacího času v rádiích, čímž trefil hřebík na hlavičku (a taky si pěkně nasral do huby, protože Razorlight jsou stejně prodejný šlapky). V každém případě je nechám utápět se ve své britpopové samolibosti. Ať si prodávají kolik desek chtějí. Kdybych je chtěl trumfnout v prodejích tak mám v rukávu marketingové eso - trička batikovaná krví Lukea Pritcharda. Bože, já jsem tak nádherně zlej.


Razorlight
Tak když už jsem je nakousl...
Co všechno se dneska nazývá indie, to je neuvěřitelný. Tak fajn, další důkaz, že komerce vždy vítězí, nicméně je třeba stále bojovat. Zničili jste nejdřív alternative, pak indie. Co se chystá teď? Všichni pozéři si začnou říkat experimental? Sakra, někdo si trochu čuchne ke kytarovýmu zvuku a je z něj pomalu další člen The Smiths. No, prostě nečekejte žádný zázraky od exponátů ze zoo jménem Razorlight a jim podobní (Arctic Monkeys, Arcade Fire a bohužel další spousta identických šašků). 

Golden Arrow, Cadallaca, Aleesha Dibbs

15. února 2011 v 22:42 | Tomáš Macháček
Golden Arrow
No, vida. Společný projekt mého oblíbeného Australstva (Lisa, Jessie, Lanie etc). Zatím jen tyto tři songy, tak si musíme počkat co z toho vyleze. Zatím to vypadá to slibně. Vzhledem k vyššímu počtu aktivních účastníků může kolísat počet zahrnutých žánrů, ale radši dál od spekulací. SweetLiberty hezky ve svižném tempu s jednoduchými rytmickými údery. All Of The Children s nevtíravou basovou linkou, kdy konec písně odchází do ztracena. Gypsy Girl, píseň v rozvláčném duchu, rozprostřená kolem zvuku kytary


Cadallaca
Jeden z velmi povedených projektů muzikantek z Portland (časem se dohrabem určitě k dalšímu materiálu). Kapela, která vznikla na párty za účelem dobře se bavit. No, já si teda poslech určitě užívám. Aspoň teda album Introducing Cadallaca. EP Out West jsem nesehnal, sakra...
Kapela pokračovala v nejlepší tradici nezávislých kapel ze severozápadu USA jako např. Beat Happening (tedy ŽÁDNÁ baskytara!). Jejich zvuk je takový ten americký indie rock...ehm...říkal jsem vám, že tam hrála Corin Tucker? Co víc vlastně potřebujete věděť?


Aleesha Dibbs
Tak dobře, ještě vlastně nic nevydala, ale už na ni každý hází nálepku Regina Spektor nebo Tori Amos. Řekl bych, že Aleesha má sama co nabídnout. Ostatně posuďte sami

Zrovna u této písně mi z té kombinace piána, rozechvělého hlasu a vůbec celého zvuku trochu běhá mráz po zádech, v dobrém...

John Frusciante + Ataxia

15. února 2011 v 19:09 | Tomáš Macháček
Nejznámější jako kytarista RHCP a jeden z nejvlivnějších kytaristů současnosti.
Jeho osobní tvorba je docela slušně známá díky tomu, že John sám je známá osobnost. V první polovině 90. let opustil poprvé kapelu. Se závislostí na drogách a v ne zcela uspořádaném psychickém stavu. Své pocity, které vložil do písní se zformovaly do prvního alba Niandra LaDes And Usually Just A T-shirt (1994). Toto lo-fi avantgardní album je jak přízračně krásné, tak silně znepokojující. Nahrávání byl silně poznamenáno obrovským množstvím drog, které v té době Frusciante do sebe házel horem spodem.
John strávil velkou část devadesátých let ve špatné duševním i tělesném stavu silně potrhnutém konzumací drog ve velkých dávkách. Vypadal jako čerstvě vykopaná mrtvola, ale na drogy být muselo, tak proto vydal (pozor! nikoliv složil) písně pro druhé album Smile From The Streets You Hold. A Fall Thru The Ground je píseň až z roku 1988, dále následují písně z první poloviny devadesátých let a několik písní bylo složeno až roku 1996. V písních Height Down a Well I´ve Been hraje a zpívá River Phoenix. Album  bylo vydáno roku 1997, ale později bylo stáhnuto z prodeje, právě kvůli tomu, že John ho vydal kvůli drogám, z čehož neměl dobrý pocit. Nicméně plánuje znovuvydání tohoto alba v blíže neurčené budoucnosti.
Roku 1998, doslova za pět minut dvanáct, se zbavil návyku a z kostlivce pokrytého kůží se stal opět zdravý člověk. Šlo doslova o obrat o 180 stupňů. Z feťáka se stal skromně a zdravě žijící chlapík co praktikuje jógu a vipassanu. Vrátil se zpět do kapely a začal umělecky velmi plodné období.
Hned první album To Record Only Water For Ten Days (2001) odkazuje na změny v jeho životě. Někdy hraje John jen se svou akustikou, jindy obráží břehy post-punku a synthpopu. Materiál, který se nevlezl na toto album bylo vydáno na čistě internetově vydaném album From The Sounds Inside. Název tohoto alba bylo zvoleno hlasováním fanoušků.
Frusciante samozřejmě skládal písně i v rámci kapely a jezdil s ní na dlouhá turné. Přesto každou volnou chvíli vyplňoval hudbou a pustil se do ambiciózního projektu "Šest alb během šesti měsíců", což sice úplně nevyšlo (nahrávání možná ano, ale vydání se táhlo až do února 2005), nicméně i tak jde o rekordní počet alb v rekordně krátkém čase. První album ze série, Shadows Collide With People, je nejdražší a taky nejpropracovanější (alespoň z hlediska produkce) album z celé Johnovy diskografie. S tímto albem také začala spolupráce s Joshem Klinhofferem. Písně jsou jednou spirituální hrou efektů (Failure 33 Object), jednou zase folkovými baladami a songy nezávislého rocku.
Další album The Will To Death je žánrově podobné, ale pojetím je jiné. John dokonce řekl, že je opakem Shadows. Má například jen velmi málo zpětných vokálů atd.
Následovala práce na projektu Ataxia (viz níže), která přinesla další písně. John se také podílel na soundtracku pro film The Brown Bunny.
Na řadě bylo DC (což je ep) s popovým zvukem čtyř písní.
V pořadí čtvrté album série Inside Of Emptiness je ve stylu Art rocku a kytarového Indie rocku. Kromě Klinghoffera zde hostuje i Omar Rogríguez-Lopéz.
A Sphere In The Heart Of Silence je kratší album prodchnuté hlavně elektronickým zvukem a experimentálním rockem. Složeno za silné podpory Joshe Klinghoffera, jemuž je připsáno spoluautorství.
Poslední ze série, Curtains, je album silně v akustickém duchu. Překvapivě zde zcela chybí Josh Klinghoffer.
Všechna tato alba si většinou vysloužila chválu širokého spektra publikací a s vyjímkou Shadows šlo o nízkonákladové nahrávky. Celé toto období bylo tak neuvěřitelně bohaté až se jeden musí ptát jestli je Frusciante lidská bytost nebo kyborg naprogramovaný k zahlcení světa svými skvělými písněmi.
Johna čekala práce s kapelou a velké turné avšak i tehdy si našel čas na skládání svého zatím posledního alba. V roce 2007 vydal projekt Ataxia další album (viz níže). Koncem tohoto roku si dali Redhoti dlouhou pauzu a po nějaké době John ohlásil, že z kapely odchází.
Počátkem roku 2009 vydal album The Empyrean. Jméno odkazuje na "nejvyšší nebe", kde sídlí čistý element ohně či světla. Můžeme klidně říct, že jde o konceptuální album, tedy album točící se kolem stejného tématu, příběhu. Jde o dost možná nejvyzrálejší Johnovo album. Kromě obligátního Joshe Klinghoffera se zde objevují jako hostující muzikanti také Flea nebo legendární Johnny Marr.
John Frusciante také spolupracoval se spoustou muzikantů. Namátkou The Mars Volta, jakož i Omar Rodríguez-López. Žádáte-li více informací, vyhledejte oddíl jeho diskografie na wikipedii.

Ataxia
Jedná se o jednorázový projekt s experimentálním zvukem. Kromě Johna zde hráli i Josh Klinghoffer a Joe Lally (známý hlavně jako basák legendární punkové kapely Fugazi). Nahrávání deseti písní proběhlo v roce 2004, stejně jako jediná dvě vystoupení v Knitting Factory. Oněch deset písní bylo vydáno na dvou nahrávkách - Automatic Writing (2004) s pěti písněmi a AW II (2007) s dalšími pěti písněmi, které čekaly na mixování.

Rady pro aspirující kritiky

8. února 2011 v 21:13 | Everett True
Napsal Everett True
Volný překlad a úprava - Tomáš Macháček

1) Ani se nesnažte za své názory omlouvat.
To je přímo klíčové. Ten klíč je doslova ve jméně vašeho jobu. Jste kritici, tak kritizujte. Lidé s vámi budou často nesouhlasit. To je jejich svaté právo. Také se často mýlí.

2) 400 slov - dobrý. 800 slov - hrůza
To je vysvětlení samo o sobě, vážně. Těch 400 slov navíc by stejně bylo jen blábolení o tom jak jste se objevili na koncertě pozdě, protože vás u semaforu předjela babička v Hummeru. Ovšem nemusíte ani jít do extrému Chrise Weingartena. Tedy, když dokážete sestavit článek o 140 písmenech a pochopit z něj o co tady jde, tak to neznamená, že všichni jsou na tom stejně. Hudební kritika by neměla být sestavování křížovek.

3) Spousta muzikantů je banda šmejdů
Bylo by hloupé a nepravdivé říct většina nebo dokonce všichni. Ale stejně hloupé a nepravdivé (a navíc nesmírně naivní) by bylo si jen myslet, že jde jen o laskavé a miloučké lidičky. Klidně by z vás vyšoustali duši. (Pravda, mě to nehrozí).

4) Hudební průmysl není váš přítel. Alespoň pokud sami nechcete
Nenechte se zmást jen tím, že když jsou lidi na vás příjemní a zaplavují vám emailovou schránku hudbou a doslova vám cpou volňásky, tak že jsou vaši přátelé. Nejsou. Jednoduše se snaží zjistit co z vás dokáží vymámit. Tohle může platit oběma směry.

5) Nezapomeňte vkládat hodnotu do toho co děláte. Když to neuděláte vy, kdo jiný to udělá za vás?
Toto je důležité. Nemůžete se stát kritikem bez ustanovení autority a identity. Když vás nebude zajímat o čem píšete, vaši čtenáři na to budou dlabat taky. Hudební kritika je jedná velká blufovací hra. Ale nemusíte se cítit sklíčeně. Taková je i hudba.

6) To, že umíte zapnout zesilovač opravdu nahlas z vás nedělá zajímavou osobu.
Je neuvěřitelné kolik lidí si myslím opak.

7) The Rolling Stones zničili hudbu na generace dopředu. Diskutujte
Tohle není kritika The Rolling Stones sama o sobě - spíše je o vší té rockerské fauně, která přišla, protože Rolling Stones existovali, brali drogy, užívali si s fanynkami a chcali na cizí garážová vrata. To samé obvinění by šlo vznést - i když méně výstižně - proti Beatles. Méně výstižně, protože měli pár slušných písniček, které byly jejich vlastní.

8) Vyhněte se nadužívání přídavných jmen. Jedno je obvykle víc než dost.
Žijeme v době internetu, lidičky. Čtenáři si obvykle umí najít a poslechnout hudbu sami. Od vás požadují jen validaci a snad trochu nasměrování. Takže vypněte tezaurus.

9) Nepleťte si výzkum se schopností papouškovat tiskové zprávy z paměti
Ne, pokud má kapela MySpace účet a za pomocí Googlu můžete vydrancovat celý internet.

10) Nikoho nezajímá co si myslíte. Berte to v klidu
To je pravda. To není pravda. Je to jedna z těch ústředních, nebo ještě lépe.....sakra, jak je to slovo....stěžejních věcí na kritikově řemeslu. Myslím tím, že je to pravda a úplně stejnou měrou to pravda není. Záleží na jaké příčce toho pomyslného žebříku visíte.

11) Vaše principy jsou na hovno, pokud jste s žádnými ještě ani nezačali.
Zeptejte se Billyho Corgana

12) 10 slov - OK, 50 slov - nesmyslné
Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se naučil ve škole je umění stručných výtahů. Těch 40 slov navíc by jen zaplňovalo článek neužitečnostmi jako jsou plná jména členů kapely nebo opisy z jejich MySpace stránky.

13) Nikdy nezkoušejte popsat hudbu
Nadbytečné, nemožné. Většinou. Měli byste se zaměřit na pocit, který ve vás hudba vyvolává.
Taky občas bývá zajímavější muzikantův vzhled a chování než samotná hudba.

14) Jestli se musíte uchýlit k seznamům, abyste si udělali jasno, neměli byste radši vůbec psát
Tohle není recenze. Není to interview. Je to seznam. Ty tři si nepleťte. Je skličující, uvědomovat si, že 99 lidí ze sta, kteří kliknou na články na netu (nebo sledují televizi atd) jsou pitomci upřednostňující seznamy před "ne-seznamy"

15) Měli byste být v pohodě. Ovšem ne veřejně
Jestli ukážete, že si příliš děláte starosti, otevíráte se pro útoky. To nedovolte. Jste Bůh. Jen vy máte moc, pokud ve vás lidé věří.

16) Nahrávací společnosti a PR neříkají vždy pravdu
Překvapivé jak málo lidí si to uvědomuje. Další šok v pořadí: v televizi a novinách nejsou vždycky upřímní

17) Nepište pro časopisy/web stránky, které nečtete
Každý to dělá. Dokonce já. Obzvláště já. Sakra práce. Nedělejte si starosti. Trpět by měla redakce.

18) Nikoho VUBEC nezajímá proč jste přijeli na koncert 30 minut po začátku předskokanského vystoupení
Ne, vážně.

19) Nikoho VUBEC nezajímají plná jména všech členů kapely
Ne, vážně.

20) Pište, protože máte potřebu, ne protože na tom chcete založit svou kariéru. Pište. Povolení není potřeba
Obviňuji vzdělávací systém

21) Jestli nemáte vůbec páru proč to děláte, nedělejte to
Vyjasněte si to v hlavě než sednete a napíšete článek nebo recenzi. Vyjasněte si to v hlavě než s někým uděláte interview. Vyjasněte si to v hlavě před tím než dovolíte Pitchforku nebo NME, aby použil váš článek. Věřte mi, usnadní vám to život. A pokud nemáte páru proč to všechno děláte? Vykašlete se na to. Věřte mi, usnadní vám to život.

22) Slova, kterým se vyhnout: Opravdu, naprosto, neuvěřitelný, vlivný, nesrovnatelné, myslím, zdá se
Šlo by přihodit "omračující" a "životosvěžující" a také fráze "pokud se vám nelíbí tohle, tak jste uvnitř mrtví". Nicméně odpustil bych užívání "opravdu" a "naprosto".

23) Neskončilo to. Nikdy to neskončí
Existuje fáma, že Pitchfork měl ve smlouvách pro své zaměstnance vloženou doložku o tom, že články nesmí být za žádných okolností zajímavější než hudba o které se v nich píše. Vzhledem k tomu, co za hudbu Pitchfork často propaguje to musí být docela těžká práce.

24) Vykašlete se na pomlčky a vykašlete se na apostrofy. Text udržujte upřímný, zábavný a informativní
Můj kolega měl na zdi připnutou poznámku - James není autorizován opravovat texty za peníze co tu bere. Prosím rezignujte.
Pomlčkám a apostrofům se raději vyhýbejte. Je jen málo lidí, kterým můžete věřit ohledně pravopisu.

25) Myslíte si, že určitá kapela zní jako jiná kapela. Pravděpodobně máte pravdu, tak co?
Určitý počet kapel, které mám rád jsem našel, protože někdo řekl, že zní podobně jako někdo jiný koho mám rád. Je to ten nejjednodušší způsob jak provést ten magický trik změny slov na vzpomínky zvuků. Děláte to tak furt, protože to funguje.
Pochopte tu nesmyslnost dělání seznamů. Jen proto, že to umíte udělat ještě neznamená, že byste to dělat měli. Je to lekce, kterou byste si přáli naučit dvouleté děcko.

26) Platforma je mnohem důležitější než kritik
"Jste chodící billboard, prázdná reklamní plocha"
Považoval jsem sám sebe za nepopsané plátno, chameleona, šifru.

27) Nikdy nevěřte pisateli bez agendy
Pisatel bez agendy je jako Tom bez Jerryho, Papež bez nacistické minulosti, deštník bez deště. Sami o sobě mohou existovat, ale člověk se ptá: Proč vlastně?

28) Váš redaktor vždy ocení vaši schopnost ušetřit čas před vaší schopností vládnout květnatou prózou
Tohle byla nejvíc retweetovaná věta, když jsem původně uvedl tuto edici na Twitter. Neměl jsem ani páru, že mě followuje tolik redaktorů...

29) To je ale paráda, že vám lidičky posílají volné písničky, že jo? Dostaňte se přes to, OKAMŽITĚ
Viz číslo 4 výše. Došlo vám někdy, že volně dostupné písničky nemusí být ty nejzajímavější?

30) Desetiminutová předělávka tiskové zprávy na telefonu nepředstavuje interview
Tohle je nade vše ostatní: příprava, bádání, znalost pozadí, nebo...nedostává-li se vám toho všeho, zmastěte se Jägermeisterem z máminy tajné skrýše a deset minut urážejte muzikanta svými otázkami. A pak stejně udělejte to co jsem řekl předtím. Vážně, bude to vůbec někoho zajímat?

31) Ne všechny potichu-hrající kapely znějí jako Young Marble Giants
Rada hlavně pro hipstery

32) Ne všechny hlasité kapely znějí jako Sonic Youth
Rada hlavně pro rádoby hipstery. V dnešní době je už dost trapné pořád žvanit o Sonic Youth, stejně jako připustit náhodnou zálibu pro Beatles.

33) Nikoho vůbec nezajímá, že jste se muchlovali při poslechu B-sidovky Smashing Pumpkins
Pokud vás tedy nechtějí ztrapnit. A vůbec, co jste dělali, že jste poslouchali Smashing Pumpkins po jedenáctém roku života?

34) To, že umíte používat klávesnici z vás automaticky nedělá pisatele. Viz také číslo 6
Á doprdele práce! Kolikrát to budu muset ještě říkat? Každý NENÍ kritik - pokud ovšem nepatříte k těm, kteří si myslí, že když si zazpívají ve sprše je z nich hned muzikant. Nebo když nakresli čáru na papír, jsou z nich hned umělci. Případně zpití pod obraz vyfotí své zvratkami pokryté kamarády a jsou z nich fotografové. Technicky byste měli pravdu. Jenže jde o zbytečný a neužitečný způsob jak definovat význam těchto slov v jakémkoliv společenském, kulturním nebo profesním kontextu.

35) Nepleťte si otravu alkoholem za dobře využitou noc
Jestli děláte rozhovor, nepijte. Hudba vás chce omámit stejným způsobem jako starý perverzák snažící se dostat se vám do kalhotek.

36) Buď upřímný, buď sám sebou, buď informovaný, buď sám sebou, buď zábavný, buď sám sebou
Máte snad ve své smlouvě dodatek, že všechna hudební kritika musí být nezáživná?

37) Není to výběr povolání. Věřte mi.
Slyšeli jste už někdy o hudebním kritikovi, který žil šťastně až na věky? Já taky ne.

PJ Harvey, Cocteau Twins, The Corin Tucker Band

8. února 2011 v 17:52 | Tomáš Macháček
Polly Jean Harvey
Dnes už profláknutá skladatelka, známá svými signifikantně temnými a náladovými tématy ve svých textech. Její první album Dry (1992) si už následující rok vysloužilo řadění mezi nejlepší alba všech dob. Různé (ale dobře znatelné) vlivy jako Captain Beefheart zanechávají stopy na celé její tvorbě. V posledních letech částečně opustila klasický alternativní rok a začala používat piáno a mírně se změnil i její zpěv. Žhavá novinka, album Let England Shake, vycházející právě v těchto dnech udržuje tradici Pollyina pojetí hudby, přesto přináší novinky v podobě zasněnějších melodii (ne však ve všech písních).


Cocteau Twins
Skotská kapela velmi významně zainteresovaná ve stylech shoegaze, dreampop, etheral wave apod.
Celá kapela obdržela mnoho chvály, ale obzvláštní pozornost se vždy věnovala zpěvačce Elizabeth Fraser, která přitahovala pozornost svým hlasem a způsobem zpívání, někdy zvaným "ústní hudba". Tento styl zpěvu vychází z tradic keltských národů a k tomu aby vytvořil impresi nepotřebuje víceméně žádné texty.
Kapela působila od konce sedmdesátých let do druhé poloviny let devadesátých a zanechala nám zde slušnou diskografii.
Písně k poslechu: Suggar Hiccup, Lorelei, Tishbite


The Corin Tucker Band
Jako už kolik jiných šla i Corin, členka mnoha zajímavých kapel, do rockovějšího stylu. Zaryté alternativce možná moc nepotěší, ale pořád je to CORIN, lidičky. Vykašleme se na to, že je jiný styl, pořád je to hráno srdcem a o to v hudbě jde, ne?