I´m the solution to music pollution

Červen 2011

A Smile And A Ribbon, Snowbirds, Les Poissons Solubles

21. června 2011 v 20:19 | Tomáš Macháček
A Smile And A Ribbon
Švédská twee popová kapela přinášející supr žvýkačkový popík. Vznikli jako výsledek nepovedeného vztahu zpěvačky Rebeccy, což se přetransformovalo do hudby. Ale nejde o žádné těžce ponuré melodie, ba právě naopak. To dokázali ve svém debutovém albu The Boy I Wish I Never Met (2007).

Snowbirds
Počátkem devadesátých let založili dva studenti z Cardiffu "kvůli pivsonům" kapelu Snowbirds. Charlotte Thackray (žena Jerryho Thackraye, známého jako Everett True nebo The Legend!) a Matthew White (který koncem devadesátých let spáchal sebevraždu - aspoň vidíte jaký je život svině). Své roztomilé kytarové songy vydali na flexisinglu a split singlu v první polovině devadesátek. A loni vyšlo CD s remasterovanými songy s prostým jménem Snowbirds.

Les Poissons Solubles
Toto francouzské uskupení nám toho bohužel moc nedalo. Dva songy na splitu se Snowbirds a pak vlastní sedmipalcový singl Here Comes The Summer. Songy Can´t We Start Again? a My Small Red Sun jsou vážně uvolněné poslouchačky.

Rosie Sleightholme, The Whatevers, Opal

21. června 2011 v 16:09 | Tomáš Macháček
To se nám to opět sešli rozliční muzikanti...

Rosie Sleightholme
Další z hromady muzikantů, které (skoro) nikdo nezná a mě nepřestane bavit je hledat. Evidentně tu máme úplnou záplavu (převážně) zpěvaček hrajících (převážně) akustické songy...a já si určitě nestěžuju. Je jední z těch případů, kdy jste hrozně zvědaví na nějakou pořádnou nahrávku. Rosie má vážně pěkný hlas, který dovede plně ovládat. Díky tomu má z poloviny vyhráno. Navíc dokáže dělat jednoduché, ale efektivní songy, čímž vítězí na plné čáře. Ať už s pianem nebo s akustickou kytarou, někomu může připomínat Joni Mitchell nebo Kate Bush.

The Whatevers
Indiepop/lo-fi kapela z Leedsu, která přesně představuje prototyp muzikantů, kteří se drží DIY etiky a muzika jin neslouží jako hlavní zdroj příjmů. Jednoduché melodie, neprofesionální ale sakra upřímný zpěv a bicí jako ze sampleru (což může být klidně pravda). Přesto (nebo právě pro to) se dostali i na festival Inditracks, i když to bylo teprve jejich páté vystoupení. Skvělé a chytlavé songy jako Rhapsody In Blue Jeans můžete stahovat zde:

Opal
V základě, David Roback, předtím než založil Mazzy Star měl tuhle skvělou psychedelickou kapelu jménem Opal, kde zpívala Kendra Smith (členka mmj Dream Syndicate), jejiž hlubší, ale jemný hlas pasuje přesně do atmosféry songů Opal. Vydali jedno album Happy Nightmare Baby (1987), kde se to jen hemží undergroundovými songy.

Syd Barret + Počátek Pink Floyd

19. června 2011 v 23:04 | Tomáš Macháček
Vlastním jménem Roger Barrett, ale navždy už známý jako Syd. Legendární muzikant, zakladatel Pink Floyd a doslova prototyp toho čemu říkáme umělec tělem i duší, tedy geniální, ale poněkud nevyrovnaná osobnost.
Jak už jsem řekl, Syd byl zakládajícím členem Pink Floyd. Kapela zpočátku hrála (jako tehdy spousta jiných kapel) cover verze amerického R&B. Londýn byl v druhé polovině šedesátých let útočištěm psychedelické hudby, tak příběh PF mohl začít. Přestože Syd napsal několik hitových singlů jako Arnold Layne (pojednávající nevinnou formou o transvestitovi, který krade ženské spodní prádlo ze šňůry na prádlo) nebo See Emily Play (pravděpodobně nejznámější song Barrettovské éry Pink Floyd), kapela byla známá hlavně pro své psychedelické koláže, kdy si pohrávali jak se světly tak se zvukem (taková jednoduchá pitominka jako jezdit kovovým zapalovačem po hmatníku kytary a vyluzovat tak neskutečně zajímavý efekt). Pamětníci dokonce tvrdí, že to byla psychedelie ve své čisté podobě a studiové album bylo jen dost slabým odvarem. Faktem je, že The Piper At The Gates Of Dawn (1967) je plné Sydových skvělých nápadů. Například hned úvodní song Astronomy Domine obsahuje děsivě krásný zvuk zhruba ve 2:45 následujícího videa, který je spolu s úvodní klávesovou linkou v Light My Fire od The Doors mými nejoblíbenějšími psychedelickými zvuky. Taky vlastně pokládá (společně s jedním velkým jamem Interstellar Overdrive) základ pro space rock.

Lucifer Sam je poněkud zlověstně znějící skladba, zato Matilda Mother je jakoby vyprávěna formou pohádky, psychedelické pohádky...Flaming je plná jednorožců a jiných dětských nápadů, Pow R. Toc H je zase těžce experimentální, The Gnome vypráví jednoduchou formou říkanky nebo básničky o skřítkovi, který má docela fajn život, Chapter 24 zase cituje úryvky ze dvacátéčtvrté kapitoly z Knihy Přeměn, Scarecrow vypráví o životě strašáka - motiv jako z Čaroděje ze země Oz, Bike opět ukazuje Sydova génia v jednoduchosti - I´ve got a bike, you can ride it if you like...
Co se týká další Sydovy tvorby do této doby, existují ještě písně, které byly vydány na singlech (Apples And Oranges), rané dema (Lucy Leave) nebo songy určené pro singly, ale nakonec nevydané (Vegetable Man).
Rok 1967 byl pro kapelu tedy ve znamení nahrávání a velkého turné po Británii, USA a jinde. Tato únavná skutečnost, rostoucí popularita a tlak vydavatelů i veřejnosti na skládání hitů si začala vybírat daň na Sydově stavu. Tehdy u něj začaly psychické problémy (pravděpodobně určitá forma schyzofrenie), které se postupně zhoršovaly. Napomoct tomu mohla i velká konzumace drog (hlavně marihuany a LSD). Syd se brzy stal velmi nevyzpytatelným a nespolehlivým. Jak při koncertech, tak co se nahrávání týkalo. Při živých vystoupeních často jen nehybně stál a nezúčastněně zíral do dáli. Na nadcházejícím albu A Saucerful Of Secrets (1968) se autorsky podílel jen jednou skladbou - Jugband Blues, ve které ostatním členům říká, že je rád, že se s ním nadále nepočítá. A tak v průběhu roku 1968 Syd z kapely odešel nebo byl odejit, záleží jak se na to díváte. Je však potřeba uznat, že ostatní členové se na Syda jen tak nevybodli a když už mu nemohli pomoct s duševním zdravím, tak mu pomohli v hudbě na jeho sólových albech. Chvíli to vypadalo, že odchod z kapely byl pro Syda vlastně docela úleva a zdraví se mu pomalu vrací. Přibývalo sólového materiálu ze kterého se nakonec zrodilo album The Madcap Laughs (1970) - tedy doslova Ztřeštěnec se směje. Podle některých lidí docela trefný název, protože Syd měl údajně tendence se někdy smát bez viditelné příčiny, jakoby věděl víc než vy. Zvuk alba nebyl tak psychedelický jako dřívější tvorba ve Floydovi. Texty byly povětšinou laskavé a mírné (Terrapin, Love You, Here I Go, Late Night, Golden Hair - což je vlastně zhudebněná báseň Jamese Joyce), ale na písních z pozdějšího mixu se opět ukazuje Sydova nevyrovnaná povaha (Dark Globe, She Took A Long Cold Look). Syd bez nějaké velké propage pokračoval v nahrávání dalšího alba nazvaného prostě Barrett (1970). Opět šlo povětšinou o jednoduché, chytlavé a příjemné písně (Love Song, Dominoes, Wined And Dined, Waving My Arms In The Air). Přestože nahrávání druhého alba bylo poměrně rychlé a účinné, ani zde se Syd nevyhnul opodstatněným podezřením z duševní choroby (hranice mezi genialitou a šílenstvím je ovšem tak tenká!). Čím dál tím víc se vracel k manýrům z dob působení v PF. Syd navíc evidentně nějak moc netoužil svou hudbu hrát naživo. Hudební útvar Stars měl jen krátký život. Syd opět při vystoupeních jen nečinně koukal. Po neúspěšném návratu do studia odešel bydlet zpět do rodného Cambridge za svou matkou. Později byl vydán zbývající materiál na různých kompilacích. Za zmínku stojí Opel (1988) se stejnojmenou písní, která víceméně charakterizuje Sydovu sólovou tvorbu nebo třeba stará demo píseň Bob Dylan Blues, která pěkně popisuje vnímání Dylanovu v počátcích jeho kariéry.
Po návratu domů se zcela vytratil z veřejného života a věnoval se zahradničení a malování (které ho táhlo už od dětství a které i studoval. Drogy sice již nebral, psychické potíže však nadále přetvávaly. Pomalu se z nich však dostával v klidném rodiném kruhu, přestože býval čas od času obtěžován novináři nebo fanoušky. Ke konci života byl údajně už v podstatě úplně zdravý, ale vyhýbal se publicitě a neměl rád, když mu někdo připomínal jeho hudební minulost. Zemřel roku 2006 na rakovinu slinivky. V té době mu mnoho muzikantů mu věnovalo vystoupení či píseň. Přestože Syd mnoho svých obrazů po dokončení vyfotil a zničil, zůstala po něm sbírka obrazů, skic a dopisů, které psal svým přítelkyním a které někdy ilustroval.
Syd Barrett zanechal v kultuře vlastní hlubokou stopu. Kromě nesporné geniality přispěly k jeho pověsti i jeho nevyzpytatelná povaha a fakt, že odešel dobrovolně ze světa slávy a nikdy se nevrátil.

River Phoenix + Aleka´s Attic

14. června 2011 v 15:04 | Tomáš Macháček
River byl známý především jako herec, ale rozhodně by se nemělo zapomínat na to, že to byl i talentovaný muzikant. Společně se svou sestrou Rain (jak je vidět na jménech rodiče byli těžcí hipíci) založil alternativně rock/folkovou kapelu Aleka´s Attic.
Dali dohromady jedno nevydané album (nevydané, protože River zemřel na předávkování se ve věku 23 let a holt ho nestihl dokončit) a pár dalších songů, které se dostaly do oběhu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Právě počátkem devadesátých let se Aleka´s Attic dostala do povědomí vysokoškolských rádií, kde celkem slušně zabodovala. Jejich songy mají někdy dost neortodoxní melodie, které vás totálně zaujmou. Zpívají River i Rain. Někdy zvlášť, někdy spolu. Někdy nahlas, někdy ztlumeněji.
Mezi Riverovy přátele patřili Flea, Johnny Depp nebo John Frusciante. Právě s Johnem nahrál dvě písně, které se objevily na jeho druhém album Smile From The Streets You Hold. Šlo o Well, I´ve Been a Height Down


Album můžete stáhnout zde:


Jak možná víte, River zemřel na předávkování se na Halloween 1993 v pouhých 23 letech, přímo na chodníku před hudebním klubem Viper Room, poté co si šlehl speedball a kdoví co ještě. Takže s drogama radši pomalu děcka.
No a nám fandům tak zůstávají jen filmy (My Private Idaho, Dogfight, Indiana Jones) nebo právě muzika...
http://www.youtube.com/watch?v=XdvzBdidBIc