I´m the solution to music pollution

Říjen 2018

Kanseitou (2011)

29. října 2018 v 2:38 | Tomáš Macháček
Čím víc poslouchám Galileo Galilei, tím víc se mi líbí. Možná je to i tím, že já a členové této kapely jsme ve stejném věku a prožívali jsme podobné věci cca ve stejné době. Náctiletá nejistota, činy více než jindy formující budoucnost, i když jsme ne vždy nalézali ta správná slova...To je konec "nultých" a začátek "desátých" let. A není to jen text této skvělé písně


Je to i stejnojmenný film. Kanseitou (v překladu "řídící věž"), film vydaný roku 2011, mi toto období i tyto pocity neuvěřitelně oživil, i když se odehrává na druhé straně světa.

Ale vraťme se kousek zpátky. V roce 2008 se Galileo Galilei ještě jako náctiletí středoškoláci účastní soutěže mladistvých kapel Senkou Riot, kterou díky svým skvělým písním vyhrávají. Jednou z písní je i Kanseitou. Když ji slyšel režisér Takahiro Miki, tak jej inspirovala natolik, že se rozhodl na jejím námětu natočit film.




http://kissasian.sh/G/1571840?l=http%3a%2f%2fkissasian.sh%2fDrama%2fControl-Tower

Příběh se odehrává v nejsevernějším městě Japonska - Wakkanai (domovské město členů Galileo Galilei), na samotném konci zasněženého a poněkud melancholicky působícího ostrova Hokkaidó. Lokalita je tedy naprosto dokonalá.
Patnáctiletý outsider Kakeru (Kento Yamazaki) se poněkud bezcílně protlouká dospíváním. Toto však změní nová studentka a naprosto stejný outsider Mizuho (Ai Hashimoto). Společně zjišťují své podobnosti a dávají dohromady hudební duo. Nicméně Mizuho a její zadlužený otec alkoholik se stěhují po celém Japonsku, aby unikli věřitelům, tak začne být jasné, že toto hudební duo nebude mít dlohého trvání.
Příběh nepřetéká romantikou, ale to není vůbec na škodu. Stále jde o první, poněkud neohrabanou, ale rozhodně upřímnou a nevinnou lásku. Kontrolní věž za městem má představovat pevný orientační bod pro Mizuho, aby se v budoucnu mohla vrátit a najít Kakeruho.
Kakeru dokončuje píseň, na které pracoval s Mizuho (je to píseň Kanseitou) a posílá ji do rádia. Film končí záběrem na Mizuho, jak má kdesi na rušné ulici sluchátka v uších a šťastně se usmívá.

Moje první kytara, radost z hudby, osamělost, velké změny v životě a přitom pouze omezená možnost je kontrolovat, zamilovanost....to jsou pocity definující pro mě léta 2009, 2010, 2011...Ten úžasný pocit (o který jsem se ale nemohl naplno podělit s nikým ve svém bezprostředním okolí), že můžu hrát hudbu klidně od někoho z druhého konce planety, spřízněná duše daleko ode mne....Tenhle film toto vše ve mě oživil a já jsem za to rád.



Trivia:
Uvolněnější, akustická verze, která byla ve filmu použita. Videoklip obsahuje kromě záběrů kapely i dost střihů z filmu

https://www.bilibili.com/video/av2543458/?spm_id_from=333.788.videocard.4



Pro oba hlavní herce představoval tento film důležitý "odpich" v jejich kariérách.

Kento a Ai projíždějí vlnolamem ve Wakkanai

Manon Meurt - MMXVIII (2018)

14. října 2018 v 8:36 | Tomáš Macháček
Je to tady, neřádi!
Už jsem se začínal bát, že MM začínají chytat manýry My Bloody Valentine a něco vydají k mým padesátým narozeninám, ale přece jsme se dočkali.

Osm nových songů, spíše post-rockových, než shoegazových, ale jsou to pořád Manon Meurt, takže zklamání rozhodně nehrozí!




https://manonmeurt.bandcamp.com/album/mmxviii

Molly

10. října 2018 v 17:06 | Tomáš Macháček
Tak to vypadá, že v Rakousku si taky rádi hrají s efekty





https://wearemolly.bandcamp.com/releases